čí krejcar byl nejblíže u zdi, vezme je do hrsti, zatřese s nimi a hodí je do výšky, řka buď orly nebo hlavy. Které padly takové, jaké volal, ty vyhrál. Ostatní sebere ten, čí krejcar podle vzdálenosti ode zdi byl druhý, a opětuje to jako prvý. Tak se to opakuje, až nezbude žádný krejcar. Vystří-dali-li se všichni a přece nějaký ještě zbyl, tu počne se opět od počátku. (Volyně.) 8. Pouštějí se krejcary s nějakého místa nahnutého. Dříve však ustanoví se určité měřítko. Přiblíží-li se dva krejcary spuštěné na blízkost měřítka toho, tu ten, který krejcar právě tak blízko pustil, vyhrál ten, ke kterému se přiblížil. (Budějovice.)

Kromě rodičování (házení vajec přes střechu) děti na Chodsku mají o velkonocích jinou radost s vejci: poukování. To nabývá někdy povahy hry zištné. Hoši tlukou vejcem do vejce: které praskne, je prohráno. Od několika let učí se děti na vesnici chodské také do vajec červených krejcarem »sekat«: uvázne-li peníz ve vejci, je prohráno, vypadne-li, je prohrán peníz. Tato ne zrovna chvalitebná hra přišla, tuším, z města a nemá na vesnici velké naděje na rozšíření z té jednoduché příčiny, že děti chodské, aspoň v rodinách starým zvykům věrných, nemívají krejcaru vůbec! Nevinnější zábavu jim působí, dostane-li už některé dítě chuť zkusiti také vnitřní, hmotnou hodnotu svého vejce, hádání, než se vejce rozbije, je-li v něm »jaloučka nebo mourek*. »Jaloučka« je žloutek »na síle* vařený, čistě žlutý, »mourek« převařený, mourovatý. Kdo uhodl, dostane hodný kus vejce, obyčejné všecko, co si vyhádal a oč majetník zrovna dvakráte nestojí: žloutek.*)

O pomlázce se v Kutné Hoře za branou ťukají vejce. Komu dříve na špičce i na pouku praskne, ten prohra a musí prohrané vejce odevzdati tomu, kdo vyhrál. Někdy však se najde podvodník, který má skořápku vyplněnu smolou; má t. zv. smoláka. Prozradí-li se to na něj, je bit vejcem. (J. Kafka.)

Na Kolínsku sekají hoši vajíčka krejcary buď na zemi ze vzdálí na šest šlápot, nebo se postaví přímo nad ně, buď ho majitel drží v pěsti nechávaje malý jen otvor mezi palcem a ukazovákem, jímž krejcar musí se do vajíčka zaseknouti. Je-li vajíčko pěkné, doplácí se ještě krejcarem, aby majitel neměl tak velikou škodu. Krejcar, jenž při slabém zatřepnutí vajíčkem ihned vypadne, pokládá se za propadlý a sebere jej majitel vajíčka, jako každý jiný, jenž netrefil. »Žmoch« — hodně rozsekané vajíčko — prodává se menším, hochům obyčejně po krejcaru, kteří do něho opět a opět sekají. Není-li dosti vajíček, sekají jablka nebo jen brambory. V poslední čas vešlo v obyčej sekati i pomeranče, jež doplácejí se až čtyrákem. (V. Sixta.)

Na Gholticku jeden hráč »dává«, totiž drží v ruce vejce tak, aby mezi palcem a ukazováčkem byla malá prostora asi jako čtyrák a jiní krejcarem do něho trefují. Netrefí-li, vyhraje, kdo dává, a vsekne-li krejcar do vejce, vyhraje je, kdo seká. Nebo se též položí vejce na zem do mělkého důlku. Nebo se vejce vzájemně o sebe ťukají: komu vejce křápne, ten prohraje. Rozbitá vejce zovou se »šotky« nebo »žmotky«. Na mladou veliko-