noc, totiž první neděli po velikonocích, mají právo ženy »na pomlázku*, což se obmezuje nyní jen na domácnost nebo příDuzenství, ano i sousedství. (J. Hanuš.)

Na Polensku a Zďárecku na velikonoční pondělí sejde se mládež i dospělí dle starého zvyku na určitém místě, obyčejně v lese, kdež upraveno bývá místečko mechem ohraničené na mírném svahu. Nejvýše jsou zabodnuty dvě hladké hůlky, po nichž se kraslice spouštějí. Kdo narazí svou kraslicí do kraslice jiného, obdrží od spoluhráče krejcar nebo vejce. Rozbitému vejci říká se »cachta*. Tak se hraje dosud v Polné, kde se účastnily cechy s hudbou do nedávná. *)

Na Moravě rovněž na př. v Kojetíně**) o svátcích velikonočních děti s červenými vajíčky provozují hry: Ťukání. Hráči stoupnou proti sobě, jeden nastaví v ruce sevřené vajíčko širší špičkou tak, aby tato jen částečně mezi palcem a ukazováčkem vyčnívala. » Předepsaný* otvor určuje se krejcarem, kterýž dotýkaje se špičky vajíčka průměrem svým, rozevírá palec od ukazováčku. Hráč hodí krejcarem do vejce. Prorazí-li skořepinu, vyhraje vejce a krejcar je též jeho; v případu opačném prohrál krejcar, kterýž dostane majitel vejce. Majitel vejce, aby hráč »tak lacino« vejce nerozbil, pomáhá si svíráním otvoru, jakmile hráč vyzvedne ruku k hodu. Hráčům — nováčkům nastavuje se vejce špičkou ostřejší, po níž krejcar sjíždí a vejce nepoškozuje. Také se tvrdí, že perlicí vejce vařené v octě nikdy se krejcarem nepoškodí. V novější době podvádějí hráči tím, že přd obarvením namočí vejce do rozvařeného klihu, vyndají a až klih na povrchu ztuhnul, teprve vejce baiví. Vyskytují se již i dřevěná vejce, kterým ovšem těžko krejcarem skořepinu natlouci. Dobrý hráč proto se o pravosti vejce důkladně přesvědčí, než se spustí do hry. Nemá však majitel vyhraný krejcar zadarmo. Nejednou upustí vejce pod ranou, kterou jemu citelné zasazuje prudce vržený krejcar. Z té příčiny bylo nesnadno nalézti hráče, který by byl přistoupil k ťukání čtyrákem. Špicování podobá se hře předcházející. Hráč totiž toliko místo krejcarem udeří do vejce dle popsaných pravidel drženého, vejcem, jež drží ve své ruce tak, aby asi třetina nebo polovice jeho z ruky vyčnívala. Vejce z ruky nepustí, jako bylo u krejcaru, nýbrž fuká, drže pevně své vejce, i po nárazu. Čí vejce se prorazí, ten prohrál. Do důlka podobá se v zásadě ťukání, vyžadují však zvláštního většího místa. Malované vejce položí se do mírného důlku, aby se neodkutálelo, načež hráč vzdálí se od něho na čtyři svá chodidla. Pak zakročí jednou nohou, nahne se a hodí krejcarem do vejce. Prorazí-li skořepinu, je vejce jeho: jinak prohrál krejcar. Dohazování hraje se na rozsáhlejším místě a má vždy dostatek diváků i hráčů, neboť se může hry súčastniti libovolný počet hráčů, dokud vejce není prohráno. Jeden z hráčů položí na zem vejce do vzdálenosti 4—6 kroků od ostatních. Na to ostatní »se odhazují«, t. j. hráči střídavě dohazují od cíle krejcarem k vejci a od-