str. 7
A té »kozy« každý žnec se bojí, by ji nemusil sám odříti. Však ženci přední jsou mnohem hbitější, práce rychleji jim ubývá, zadní pak se opožďují. Proto přední ženci práci svou si vychvalují, zadním pak se »porouhají«.
Ti přední ženci hodně žnou, ale ti zadní ženci kozu dřou.
|
Zadní ženci naříkají a na přední volají:
Ti zadní ženci nemůžou, až jim ti přední pomůžou.
|
Ubohá žnečka* jedna valně se opozdila a práci svou s ostatními zároveň nedokončila. Proto musí ten konec sama dožíti, sama tu »kozu odříti* — »zůstala na koze«. Ubohá zavzdychá:
Vostala jsem na koze,
kdo pak mi z ní pomůže? . ..
|
Přichází pan správce s písařem, aby přehlédli vykonanou práci. Chasa uctivě je vítá:
Poníženě vítáme, obě ruce líbáme.
|
Den jest parný, práce úmorná. Všem vysychá již v hrdle, rádi by se občerstvili; proto »horákají« na blížícího se pana správce:
Pan správce je hodnej pán, jestli nám pošle piva džbán.
|
Nu a pan správce jest vskutku hodný a vlídný pán a s ženci jesí spokojen. Nastává pohov a občerstvení. Rozveselená chasa pronáší různé přípitky:
Zelená se vobora,
na zdraví pana direktora!
Zelená se hájíček,
že je pan správce jako soudíček!
|
Leč třeba též vzpomenouti na pana písaře, na jehož pěkné po stavě zraky dovádivých žneček spočinuly:
Zelená se verbánek,
že je pan písař jako obrázek.
|
A jiná čiperná dívčina, které pan písař zvláště se zalíbil, pochlebně zašveholila:
Není tu žádnej tak hezkej jako pan písař nalžovskej.
|
Pokračuje se v práci; slunko chýlí se k západu, zachází již za jesenický kostelík. Práce celodenní žence mnoho znavila, zvláště pak zpě-vavé žnečky, které touží již po žádoucím odpočinku:
Slunéčko jde za kostel, já bych ráda na postel.
|
|
