str. 8
Zbývá pak práce již nemnoho; všichni těší se již na odpočinek:
Až mi toho pole požneme, potom si odpočineme.
|
Práce skončena, koza dodřena. Vesele kráčí se to žencům za šafářem k domovu. Staví se do řad:
Párem, ženci, párem za tím naším pánem! Řadou, ženci, řadou za tou naší pannou!
|
Již došla chasa na poslední kopec, odkud pěkný rozhled po utěšeném kraji a milý pohled na rodnou vísku s bélavým kostelíčkem, dřímajícím ve stínu staletých lip. Té krajince své rozkošné a dědinee milé, v níž ztápí se v záři červánků večerních zrak jejich, platí pozdrav a píseň poslední:
Co se to tam zelená, ta Jesenská krajina? Zelenej se, zelenej, Jesenský kraj veselej!
|
Jako v Čechách, rozléhal se i na Moravě a ve Slezsku ve žně radostný, milostný i škádlivý zpěv, jásot, výskot žencův i žneček, s pole na pole na sebe pokřikujících zpěvavým, táhlým hlasem, zakončeným zvláštními nápěvy starobylými.
Zajdeme si poslechnout »hlásání« ve žních na Moravě:*)
1. Ai, žali ženci, žali rež, Můj nejmilejší s nimi též.
Ženci žali, vázali, Mého milého nechali.
Ženci žali po snope, Můj nejmilejší po kop?.
2. Ach žito zelené jak tráva,
Je na něm žencou vejše práva.
Ach vejše práva, vejše kopy, Váže syneček, váže snopy.
Ach váže, váže, povazuje, Za ním milenka poskakuje.
3. Ke konců, záhonku, ke konců, Navaří hospodyň škubanců,
Do konca, záhonku do konca, Pece nám hospodyň baranca.
Baranca pěkného, tlustého, Našla ho za plotem zdechlého.
Do konca, záhonku do konca, Najdem s křivú nohu mládenca.
Já by Pána Boha prosila, By sa křivá noha sprostila.
4. Pang Bože, pomahaj, Starého nam nědavaj.
Mladého nam daj, Bože, Un nam robit pomůže.
5. Pane náš, pane náš,
Chystaj nám aldamáš (maď. litkup,
pití),
Chystaj nám ho z lásky, Sbíraly sme klásky.
6. Co sme sa nažaly, Klasů nasbíraly,
|
*) F. Sušil, Moravské Národní Písně, v Brně 1860, str. 554.
|
