str. 23
Radosti nebudeme nikdy zbaveni; Však s námi z toho, jako Ty, se jen
radovat
Mohou, kdo sou k nám vždy nakloněni,
Tvá přítomnost o tom nás ujistila; I nemysli, že o tom žádný neví! Všudy i také mně upřímně se poví, Z daleké krajiny pověst zazněla, Kdet jaro vždy občerstvuje; Však proto nejvíc dobrého se užije, Že tvůj Otec ji řídí. I toť sme slyšeli, Co v tom království panuje, Že se radosti i v katrči rozmnožily. I jak přešťastně si od Otce zplozena, K pilnosti a ctnosti si jistě stvořena! Pilně on vždy o to pečuje, Aby semene dobrých mravů, jež sil, Vítr pryč nezavál, nečas nezkazil; I místo paláce do katrče vstupuje, I s voráči se zastaví, S nimi se raduje i strasti je zbaví. I Karolina, jižť vědomo, Manželka, Matka, Královna, Že jest v lásce dobrotě manželu rovna, By jí lid za své štěstí děkoval, žeť
hodno!
Věrněť nám to pověst vypravuje; I se vidí, že se Ti od Obou dostalo, Rozmohlo, co Oba k dobrému vzbuzuje, Dceřino srdce roznítilo. Z dobrého pole dobré se sklízí A růže jen růži mizí.
O by, skrze prosby lidu vašeho
Tobě i Manželu Bůh, který Vás nám
dal,
Ráčil uděliti požehnání hojného,
Jako naše prosby, čistého,
Jako věrnost, kterou každý z nás přísahal,
Bůh, který Františkovi tvůj obraz milostný
V dceři dal; aby dal brzy také Tobě Syna, v kteréhož libé ozdobě Bys i Ty viděla Otcův obraz příjemný! Když se budeš s dědicem radovat, Skrze nějž se Manželu ještě víc zalíbíš,
Kdykoliv přemilé nemluvňátko políbíš, Budeť mu tudy ctnosti vždy víc přibývat, Čímž potom i lid i jeho šťastné učiníš.
Ten věnec, který byl uvit, Aby sedlská pilnost se více zvelebila, Věnec, kterýms mě Kněžno ozdobit
ráčila,
Bude mě u oltáře nevěstu krášlit. Se mnout mají také děvčata jít, Které předobři páni zp vsi vyvolili, A. které tak jako já vdát se umínily. Šťastný den, že ste ráčili přijít! Mnohéť radosti můžeme pomít, Až i každému srdce plesá, Ať toho žádný z potomků nezapomíná.
Kdybych v manželství dítěte měla
nabyt,
Jistě žefbych ho tomu nejprv vyučila: Vás jmenovat, dobrého přít. Toťbych nejprve od něho uslyšela; I tak se jistě od každé stane, Žádná matka toho nezapomene!
Když ale, čím naše srdce velmi oplývá,
O tom se tudy hlučně zpívá;
Když lidu veliká hojnost
Se sbíhá, aby spatřil milostivou vrchnost,
Aby uzřev sličnou Královnu se veselil,
Vejská: i odstupte, však toho od vás
nabyl:
Radosti přejete, strpítet veselost!
|
Podrobný popis této slavnosti obžinkové, »selských ožinek«, s důkladným líčením všech příležitostných staveb, skvostných bran, přibral do svých pamětí známý František Vavák, rychtář v Milčicích.*)
Pořadatelé slavnosti při návalu ohromném nemohli udržeti pořádek. Ze zmatku vznikly krádeže a pak vřava, při níž unavený lid špatně pochodil. Zásoby pro něho nachystané, jak líčí Rulík, byly rozkradeny a venkovanům se nedostalo ani pití ani jídla. Vypravuje o tom ve svých
*) Viz F. B. Mikovec. Lumír V. 1., v Praze, 1855, str. 306. Srv. Jindřich Skopec, Paměti Františka J. Vaváka z let 1770—lsOP, vydává Dědictví Svatojanské, k r. 1792.
|
