str. 29
Když-se po dědině povídalo,*) že Šimkova robota na járku do »Zadků« již trhla a u Petrů že už poslední »kozu« (zbytek) na » Vrších* dožínají, šel pantáta Hejtmánků »naČesko« hudebníky jednat. Po celé dědině pak zase bylo pilno ! Všude samé drhnutí, líčení a uklízení. Bývaloť o obžinkách v Rovečném jako na výroční svátky, ba skoro jako o »hostech« (posvícení). Čekali se hosti, a to každá hospodyně chtěla míti stavení co nejpěkněji vysmej-čeno, koláče co nejlíp podařené, vždyť to již bylo z nového. Však když Šim-kovic žnečky z pole domu šly, pantátu v čele majíce a vesele si prozpěvovaly, vyběhl kde kdo, aby tu hezkou písničku poslechl. Stará Kostelnice bývala u toho zpěvu vždycky »primo«. Přineslať tu písničku sama odkudsi do Rovečného, a ostatní žnečky jí naučila. Kostelnici poznal každý po hlase. Hned ji chválili, jak ten zpěv pěkně zaonačit dovede. A bylo to pravda. Jak hezky se to poslouchalo, když žnečky na humnech z čistá jasná spustily podle Kostel-ničina návodu:
»ŠIa Verona na zeleno, vzala srpek přes rameno; arvatoše, karvatoše, před našema ležel zajúc.
Stoj a zajtic pod našema, maje nožke poskakoja; debech já te nožke měu, ja bech taky poskakuju jako zajíc . .
