Krutost a surovost obřadů, časem pak zmírněných vlivem úředních zapovědí, aby se zvíře tak nelidsky netýralo, svědčí o velikém stáří těchto zábav, z primitivních dob ještě, kdy úroveň kulturní mohla dovoliti a mohla vůbec snésti podobné bezcitné odpravy živých zvířat, v domácnosti užitečných, pro chvilkové rozesmání, pro pochoutku zvědavých diváků. Útěchou pro českého čtenáře budiž důkaz, podaný v jednotlivých statích, že se lid německý, francouzský, anglický, španělský, italský atd. bavíval stejně horlivě a stejně necitelně týmiž zábavami.

Název »Na tom našem dvoře. . . .« naznačuje obsah knížky. »Na tom našem dvoře, všecko to krákoře, i ten kohout . . .«, vypravuje oblíbená píseň, která zdomácněla u nás hlavně teskným popěvkem Kalafuny, sumáře v Tylově Strakonickém Dudáku. Všecko tam krákoře, slepice i ten kohout vesele kokrhá, prohání se tu hejno husí, kachen, pobíhají ovce, skopci a beránci, zameká bradatý kozel, zachrochtá vepřek .... Netuší, co na ně čeká, havěť na dvoře a její družina, že je rozveselená mládež pochytá, ozdobí pentličkami, fábory, ozlatí rohy, hřebínek pozlátkem, a se všelikými obřady, za veselých i smutečních průvodů vyvede družička v průvodu plampače, kata, maškarádů za ves na popravu, jak líčím podrobně i s obrázky. Za laskavé upozornění na vyobrazení A. Levého, jak stínali kohouta na Mělnicku, děkuji p. J. Dotřelovi, jehož sbírka již ve svazcích předchozích byla mi vítaným pramenem pro obrázky.-------

Sbírka tato »Veselé chvíle v životě lidu českého* posavad všude byla radostně vítána a posuzována příznivě. Z úsudků vážím si nejvíce slov předního našeho zakladatele a dlouholetého pěstitele nynějšího studia lidovědného u nás, prof. Fr. V. Vykoukala, jenž folik záslužné práce již vykonal a v první řadě tedy povolán jest ku posuzování těchto svazků. Píše v Národopisném Věstníku VI. 1911, str. 20-1 : Spisovatel učinil si patrně úkolem sebrati v řadě populárních knih zvykový a obřadnický materiál lidový především z Čech a z Moravy. Ukládá zde popisy zvyků dosavadních, již již zániku propadajících, ale také již vyhynulých, jak o nich v pramenech shledal zprávy, tu zcela stručné, ano i pouhé narážky, jinde rozsáhlé, zároveň pak shrnuje sem všecky údaje, roztroušené po knihách a časopisech. Připomínce jeho, že zde látka není vyčerpána tou měrou, jak by býti mohla, ovšem věříme; třeba jí však rozuměti jenom tak, že se autor vyhnul všemu opakování popisů, pocházejících z různých míst. To lze jen chváliti proto, že opak toho vedl by k nemilé rozvláčnosti a jednotvárnosti. Ostatně po našem mínění vůbec dobře činí jak v jiných oborech, tak i ve folklóru ti pracovníci, kteří úplně ovládajíce rozsáhlou látku, řídí se ve zpracování jakousi hospodárnou umírněností, která ukazuje, že autor dovede býti také do jisté míry umělcem. Ku popisům druží se zde množství vyobrazení, tentokrát vesměs účelně volených, jež budou zvláště vítány tomu, kdo by některý z úkonů zde popisovaných chtěl napodobiti. Knihám těmto nelze upříti zásluhy, že se v nich podává úhrnný, obsažný a přehledný obraz zvykův a obřadů z určitého ročního období, obraz, zachycený na samé hranici věku, který již valem stírá všecky stopy rázovité minulosti. Nemenší zásluhu