do kola k boji místo. Okolo zábradlí stáli vesničané v pěkném uspořádání. Bojiště bylo ještě prázdné, pročež se shromáždění vespolek veselilo-hovorem, smíchem. Všechněm se tu, jak se mi zdálo, dneska dobře dařilo ; hezké, růžové tváře jadrných vesničanek byly se vyjasnily, jako modrojasné nebe nad jich hlavami. Z hochů veselá mysl jenom sršela. Oko moje koukalo se po tomto mladém světě, a milerádo prodlelo na dívčinách, jenžto zde v bílém, červeném i modrém oděvu svátečním vyšňořeny na kohoutí boj čekaly, a s rovnou chutí se jemu dívati, jako se-do něho i spustiti sobě troufaly. Nejvíce šatů červených jsem uviděl, jakožto barvy zde po horách oblíbené. Dívky byly buď prostovlasé, buď měly šátek kolem hlavy zatočený, tak že jeho dva konce na ramena dolů visely, silné, co pancíře, šněrovačky, krátké suknice, a rukávy vyhrnuté. Jonáci měli kazajky nejvíce z manšestru, jakož i vesty téhož druhu, krátké koženky a vysoké boty.

Tu najednou obrátili se zrakové všech na stranu, a kolem zaznělo-radostné: »Již přichází!« Obrati v se, spatřil jsem četný i hlučný zástup,. an se pozdálí z té strany blížil. V čele průvodu toho vykračovali si muzikanti, a před nimi aneb natahoval jich vůdce dlouhé nohy dle taktu, aneb směšné posuňky prováděl, rozháněje se holí, a otáčeje se na vše strany. Po něm obracely se oči hudebníků, jimžto předskakovatel ten znamení dával k hraní a k přestávce. Jiní hráli na skřípavé housle, jiní pískali na pronikavé píšťaly, jiní troubili na hučící lesní trouby, a jiní opět bubnovali a cinkali, a divnými nástroji takový hřmot působili, že se daleko a široko po okolních lesích rozléhal.

Za muzikanty vykračoval si hrdě mladík v černých koženkách, vysokých botách, červené vestě, vysoké chlupaté čepici a širokých rukávech až po rámě vyhrnutých; drže v silných rukách starého, srdnatého kohouta, kvítím a pentličkami ozdobeného. Za tímto jiný mladík ve svátečním oděvu přicházel, drže vzhůru dlouhý cep, velikým věncem okrášlený. Za ním kráčel řad veselých mladíků, a posléze mladí a staří obojího pohlaví provázeli průvod.

Jakmile se k bojišti přiblížili, rozhrnul pořadatel zástup diváků kolem zábradlí. Sestavil je do řadu, a otevřel konečně zábradlí. Muzikanti, jonák s kohoutem, a druhý s cepem, plni hrdinské zmužilosti na bojiště vstoupili. Srdnatý hoch kohouta postavil na zemi, při čemž mu páni muzikanti skočnou zahráli, a na nohu mu dlouhý provázek přivázal, jehož druhý konec na kolík, uprostřed jeviště zaražený, upevnil. Druhý synek položil jakoby se vší možnou šetrností a úctou cep svůj na trávník, a oba se nato rychlou nohou z bojiště odebrali. Zábradlí se opět zavřelo, a neohrožený kohout si po hrdinsku vykračoval kroky odměřenými, jakoby mužným pohledem veškeré množství diváků vyzvati chtěl na boj.

V nepokojném očekávání, co se díti bude, darmo jsem se ohlížel po soku, jiném kohoutu; neboť povždy jsem býval toho mínění, že se boj aspoň mezi dvěma státi musí. Avšak nedlouho jsem v nejistotě váznul. Neboť v tom okamžení ozvaly se znovu hluční nástrojové hudebníků, od jonáka dvěma groši pobídnutých; jonákovi se oči zavázaly, onen dlouhý