str. 14
slokami »Vodníka« Erbenovy Kytice. Benda sám uvádí: »K. J. Erben v Kytici přiznává, že mnohé části jeho básní jsou přímo z lidu; s druhé strany pak možno, že části básní jeho zlidověly.« Stanovití poměr písně, zachované nyní v lidu, к básni Erbenově, mohlo by ovšem především zjištění časové. Zde však zaznamenává Benda příliš povšechně: »Staří lidé mně sdělili, že již co děti slyšeli zpívati píseň tu.« G. Z.
*
Fr. Bartoš: Deset rozprav lidopisných. Nákl. R. Prombergra v Olomouci 1906. Ve prospěeh Nár. jednoty pro vých. Moravu. Str. 84.
Zasloužilý a neúnavný pěstitel národopisu moravského podává v této knížce sbírku prací, jež vznikly v posledních letech jako jakési parergon vedle větších děl, v něž uložil výsledky své činnosti jednak sběratelské a pořadatelské, jednak badatelské. Drobné rozpravy tyto vznikly v letech 1891 — 1904, tedy v době, kdy Bartoš vydal Moravskou svatbu a Moravský lid, Rukověť správné češtiny, druhý díl Dialektologie, Domácí čítanku, Sto prostonárodních písní, rozsáhlou sbírku nár. písní moravských, nové vydání Našich dětí a byl zaměstnán též pořádáním knih školních. Nová sbírka jeho rozprav má sice obsah dosti pestrý, přes to však, alespoň většinou, také dosti jednotný. Vhodný úvod tvoří výklad o slovanských kmenech moravských, napsaný prvotně pro Ottův slovník naučný. Kmenové moravští jsou tu rozlišeni territoriálně i jazykově, а к tomu se pojí stručná charakteristika každého z nich, doložená také projevy z lidového podání. — V další stati jsou shrnuty »Příspěvky к charakteristice našeho lidu«. Autor, jak sám připomíná (str, 13), dotýká se tu nejednoho rysu v povaze našeho lidu, o kterém mluvil již jinde; ale nynější celkový obraz, sestrojený ze složek prve porůznu rozptýlených, bude asi vítán každému, kdo se zabývá studiem našeho lidu. V obraze tomto jest především nakreslen »dětský věk života lidového«, jak se jeví v rozmanitých pověrách a jiných plodech bájivé tvořivosti lidové. Potom líčí se nábožnost lidu, jehož náboženství bylo »vice citové než rozumové, ale bylo srdečné a upřímné«. Nyní i tu převládá »tyran rozum«. Pokud však jde o nynější stav lidu v této příčině, Bartoš přijímá za svůj cizí úsudek (Hlídka 1904), prohlašující, že prese všechnu novodobou kate-chisaci »vyrůstá dnešní pokolení stále cizejší a nevědomější v náboženství, neznajíc na konec nejobyčenějších věcí ze života náboženského a citu náboženského vůbec nemajíc*. (Str. 20.) Do této kapitoly jest uložena také sbírka obyčejů, podmíněných různými svátky církevními, jako jest na př. svěcení svazků rozmanitých zelin v oktáv Božího Těla (dělo se i v Čechách, jak ref. pamatuje z Poříčan z konce let šedesátých), nebo svěcení obilí na sv. Štěpána, jež snad poněkud upomina na avseň-ovseň Slovanů východních. — Stejným způsobem autor líčí pracovitost lidu, dobro-dějnost, družnost, poctivost a mravopočestnost jeho, načež v závěrné stati vykládá, jak přátelsky něžný jest poměr lidu ku přírodě, jež jej obklopuje. V rozpravě této Bartoš nespolehl jen na látku, kterou sebral sám, nýbrž dokládá se také často pramenu belletristických. Opírati se o takové prameny bývá s pováženou; v případech však, o které tu jde, autorita znalce tak zkušeného, jako jest Bartoš, mohla by brániti všelikým pochybnostem.
Další dvě rozpravy jsou směru mythologického. »Některé zprávy o skřítku dle dosavadních názorů lidu moravského« (z Čes. Lidu I.) platně rozhojnily svého času vědomosti o tomto bůžkovi domácím. Ve stati »Divé ženy dle dosavadních pověr lidu moravského«, známé z premie Um. Besedy r. 1888,
