Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 15
Bartoš došel zajímavého a velmi pravdě podobného výsledku. »Diváci* jsou prabydlitelé těchto krajin, nějaké cizí plémě kočovnické, jež naši předkové zde zastali a odtud znenáhla vytlačili. Proto se »diváci* líčí »jakozto lidé jiného plemene, cizího jazyka.* Před »lidmi« vzdělanějšími, před národem rolnickým ustupují do hor, odkudž pak к lidem docházejí jako na žebrotu, učíce je za to poznávati léčivou svou moc bylin sobě známých.* Podání tato ostatně i v tradicích německých se vyskytují. — V rozpravě »Duše dle názorů v a představ lidových« odůvodňuje se mínění, že lid myslil si »lidskou duši jakožto bytost samostatnou, jaksi hmotnou, tělo vyplňující. Takovým způsobem ustálil se v názoru lidském o duši dualismus, jakého žádná soustava náboženská nebo filosofická nevyvinula.* (Str. 54.) Z toho se vysvětluje, že se v lidové poesii vyskytují hádky duše s tělem asi toho druhu, který je znám z poesie středověké. — Stať o »těhotenství a koutu* a »o smrti a pohřbu« podává hojnou, pěkně spořádanou látku zvykoslovnou. Za zmínku stojí obyčej z Valašska a Brodská, po světě ostatně hojně rozšířený, kde nebožtíku dávají do rakve peníz do ruky, »aby hospodářství nešlo za ním«. Umře-li »gazda« (hospodář), rozetnou peníz; polovici dají mrtvému, druhou polovici nechá si »gazdena«. Také »na západní Moravě dostává zemřelý do rakve několik krejcaru«. — »Ve Slezsku panuje pověra, že duše zemřelého nejde hned na soud boží, nýbrž čeká před truhlou na pohřeb a na pohřebě jde pod marami s ostatními v průvodě; nebo, když mrtvého vezou, kráčí pod vozem. Teprv až kněz na mrtvolu do hrobu hlíny nahodí, duše má právo ubírati se na soud.« (Str. 63.) Čtoucí při tom bezděky vzpomene antické víry, že posypání mrtvoly hlinou nebo pískem jest pohřbem, po němž duše může vejiti do podsvětí. — »Hospodářství na starém gruntě moravském* zajímá hojnými zprávami o sociálních poměrech rolnického lidu. Ve »dvou moravských pověstech o císaři Josefu a o Ječmín-kovi« máme poučný doklad o tom, jak vznikaly pověsti též v době poměrně nedávné a zároveň jak splývaly mladší pověsti se staršími. — Obrázek ze staré školy »Bratří Josef a František Vojtěchové, rektoři zlinští* zavírá řadu rozprav lidopisných. Osvětluje se v něm zejména poměr obce ke škole v prvé polovině minulého věku. Oba zmínění učitelé byli >mužové nad průměr tehdejšího učitelstva vysoko vynikající*; jejich známost a kor-respondence (bohužel ztracená) s K. Havlíčkem činí je i s jiného hlediska pamětihodnými. — Jak patrno, knížka Bartošova přes to, že není ve všem všudy nová, podává mnoho cenné, vhodně spořádané a vkusně upravené látky ku poznání moravského lidu.    F. V. Vykoukal.

*

Karel Procházka: Kolárovičti dráieníci. Národopisná studie. Se 17 vyobrazeními. V Praze. V. Kotrba (1905) str. 96.

V 1. části této knihy (str. 1—30) vypisuje se život dráteníků Koláro-vických v středních Čechách, hlavně v Slaném; líčí se sociální jich poměry a illustrují se faktickými údaji; dále jsou zvláště otištěny hojné ukázky z listů, jež docházejí od příbuzných z domovské obce; konečně se popisuje »betlem«, otiskují se kolední písně s nápěvy.

V 2. větší části knihy podává spis. podrobný popis jedné obce Tren-čanské stolice vysílající dráteníky do Čech, Kolárovic, a života jejího obyvatelstva. Vypsána vesnice, líčí se stavby typické »izby« jako také »letníky« čili salaše po kopaninách rozseté; vypisuje se práce polní, život na salaších, kuchyně, život dětí, krtiny, hry dětské hodně podrobně, tu sděleny také


Předchozí   Následující