pravovatelem pohádek к pobavení dítek a dospělých, tak i dramatika lidová poutá nejen toho, kdo hledá staré teksty českých loutkářů, jejich původ, způsob jejich zpracování, poměr к dramatům živými osobami hraným, historii lidového dramatu vůbec, nýbrž i milovníka, který se těší ze zdrobnělého toho divadla a jemuž nové, krásné jako živé, loutky, jsou milejší než pravé, staré a zvetšelé. Obojí změny se snášejí velmi dobře a mohly by dokonce býti zastoupeny jedinou osobou, jako badatel báchorek může býti výborným pohádkářem Spisovatel knížky o loutkovém divadle, o níž jednáme, uvádí ji sice kapitolkami historickými, ale proto nemá aspirací vědeckých, bera svoje údaje klidně z druhé ruky a jednaje bez uvedení pramenů o loutkovém divadle v Indii, románských zemích, Anglii, Německu. Nevyhnul se při tom omylům, na př. Kašpárek nezrodil se na loutkovém divadle a jméno mu nedal loutkář Jan Laroche, nýbrž herec Laroche nazýval se sám, hraje komickou osobu, Kasperle, na místo dřívějšího »Hanswurst« po případě jeho obměn Bernardon, Burlin, Lippel a j. Podle naší knihy by se však mohl čtenář domnívat, že i Hanswurst je odevždy jménem loutky a ne osoby živé. Dvojího označení marionet chce autor užít к rozlišování divadla loutkového s loutkami, řízenými nitmi zhora, a panáčkového s dvěma figurkami, jež loutkář navléká na ruce a týrá jimi králíka: Němci je nazývají Polichinelltheater. Ale právě v knížce toho druhu, která je psána přímo pro loutkáře ne o loutkářích, očekávali bychom v tom ohledu více: podrobnější zprávy o mechanismu loutek, o rozdílu pohyblivosti krále a Kašpárka a o skupinách tanečníků, kteří udiví přirozeností pohybů, zakládající se na vlastním působení tíže figur. Na loutkovém divadle vidíme překvapujícím způsobem zachován ráz divadla 17.—18. století, kdy po představení následoval tanec, kdy v meziaktích bavili herci obecenstvo zcela podobně jako nyní loutkář. Stroj, kterým loutka v černý plášť zahalená se brzo vysoko vztyčuje a brzo skrčí, vysvětluje nám, co míní Holberg »doktormaskine«, strojem doktorským ve veselohře »Hexeri eller blind Alarm« (Čarodějství, čili planý poplach) Tak i loutkové divadlo nese rysy jiných zjevů národopisných, že jako ony zachovává přežitky, usazeniny z kulturních proudů dávno minulých. Takové rysy se ovšem ztrácejí, obnoví li se hry loutkové nešetrně rukama nových lidí, nebo importují-li se na novo z ciziny. A proto národopisec nebude hleděti s takovým nezkaleným uspokojením jako autor na různá národní loutková divadla, a zachová své sympatie pravým kočovným loutkářům, kterým ostatně i náš spisovatel z míry přeje, jak vidíme z kapitoly o Kopeckých. Než se к nim dostane, věnuje hned po přehledu historie loutek stať »Doktoru Faustu«. Slyšíme o Faustu Goethově a Lessingově a o pověsti Faustovské, ale věc není příliš jasná, poněvadž ani literatura tak blízká a přístupná jako můj doslov к obnovení českého Doktora Fausta*) není náležitě využitkována.

Podobné námitky lze činiti též kapitole se skutečnou láskou psané o Matěji Kopeckém a jeho potomcích. Kdyby p. autor byl četl úvod mého německého překladu Fausta Kopeckého, nebyl by zasypával chválou »poutavou předmluvu« E. Justa ve Vilímkově vydání a nebyl by založil životopis na ní, věda, že je drzým plagiátem z pěkného článku Rothova v Lumíru a že pro životopis Kopeckého jí nelze užiti. Her Kopeckého nezachovalo se přes 100, nýbrž 62, což je počet ovšem velmi značný. Že by Kopecký byl sestavil