Původ umění podle starých a nových theorií.

Otázka o původu umění vůbec a jednotlivých jeho forem zajímala dávno učence a vždy byla těsně spojována s otázkami co do podstaty stejnorodými: v čem jest podstata umění? jaké jsou jeho cíle? co nového přineslo životu lidskému? A vzhledem к tomu, ke kterému oboru vědnímu náležela osoba, která pokusila se rozřešiti tuto věčné novou a věčně starou záhadu, dávala se právě odpověď. Pro esthetiky bylo umění jen pouhou zábavou, beze vší účelnosti a prospěchu, — zábavou krásnou a vznešenou; oni učili, že, zajímaje se neb kochaje se uměním, člověk pouze »si hraje«, oddávaje se v moc okouzlujících a krásných výmyslů. Kritikům-realistům takovéto určení zdálo se příliš ponižujícím pro umění, oni učili, že hlavním cílem umění jest slovem rozněcovati srdce lidské — vlévati v jejich duše símě blaha, vésti lidstvo к ideálům pravdy i dobra; následkem toho dával se umění vážný a jasný cíl, umění mělo přinášeti určitý prospěch, zdálo se více než nevyhnutelným v životě atd. Spor těchto dvou kritických škol trvá dosud tak, jak obě strany mají podstatně pravdu.

Jestliže prostudujeme historickou změnu názorů na úkoly umění, vlnobití kulturně-esthetických proudů, shledáme tutéž pestrotu. Antičtí filosofové synthetičtí myslili, že cíl všelikého umění vyčerpává se napodobováním přírody a dílo jeho jest tím vyšší, čím více toto napodobení jest přivedeno к dokonalosti. V středověku veškero umění, jak se dalo očekávati, bylo na tolik pohlceno náboženstvím, že se stalo jeho věrným sluhou, ztratilo veškeru samostatnost, — i, úzkostlivě jsouc vzdalováno od »hříšné« přírody, středověké umění se svými cíli zdálo se úplně neoddělitelným od církve. Renaissance vrátila opět umění jeho poměr к přírodě, ale blízkost umění к přírodě považovala se již jako minus, a ne plus; umělec musil »očisťovati« přírodu ode všeho triviálního, nízkého a tvořiti takové obrazy, které by »převyšovaly « skutečnou přírodu. Racionalismus a pseudo-klassicismus, dva úzce spolu spojené proudy, ukončivší renaissanci, konečně odervaly umění od církve a od přírody; ani jedna ani druhá nemusily podrobovati sobě vůli umělcovu; před jeho očima byly pouze vzory klassického světa — i napodobování jich pokládalo se za počátek i konec všech sporů o dokonalosti toho neb onoho mistra. Následovně zbavení se jednoho mělo v zápětí ještě větší závislost od druhého; umění nebylo svobodné. Sentimentalismus jest počátek realismu ovšem v prvních dobách velmi ostýchavého a podmínečného, ale proto jest jasno, že oblast umění byla něco rozšířena; » hříchu prosta« příroda opět volala к sobě umělce, ukazovala se jim čímsi čistým a bohatým, schopným učiniti lidstvo humánnějším a povýšenějším. Zahleděv se v duši člověka, v oblast citu, sentimentalismus právě tím položil kámen nové budově umění, ku psychologii, — a romantikové hledí naň již jako na toužení lidského ducha po čemsi tajemném, neznámém, nadhvězdném, spojujícím všechno pozemské s absolutnem. Ale přece i v romantismu bylo mnoho, od čeho osvobodil se realismus.

Rozkvět realismu, který zasadil těžkou ránu všem mystickým blouzněním, položil umění úplně nové požadavky; ty bvlv různé, závísié od