frakcí realistického názoru na svět, ale pro naše cíle jest to důležité, že nyní opravdu počínají pokusy o synthésu — i klade se nová otázka: o původu umění. Materialisté učili, že umění vzniklo na půdě pohlavního výběru, vzniklo taktéž přirozeně, jak i veškerý zápas za existenci, ale proto bylo pouze prostředkem, nástrojem v tomto odvěkém zápase. Socialisté byli přesvědčeni, že umění jest jedna z forem projevu společnosti, kollektivismu, prostředek pro vzájemnou dohodu jisté skupiny lidí, za účelem stejných praktických cílů. Oekonomisté hleděli na umění, jako na způsob zvětšiti schopnost ku práci, zvýšiti produktivnost individuální neb společné práce. Konečně nedávno vzkříšený idealismus — »modernismus« odvrhl všechna učení positivistů a předložil nový výklad, podle kterého oblast umění počíná právě tam, kde končí zápas za existenci, společenskost a otázky praktického rázu; lidstvo vynakládá na umění síly, které nejsou vyplýtvány v tomto zápase. Proto »nejnovější« umělec nemá nic společného s denními zájmy a s davem; stojí výše nad jejími nízkými snahami a nad starostmi hmotnými; umění samo v sobě shledává svůj cíl, a všeliká služební úloha snižuje »svaté« umění na stupeň řemesla atd. Jedním slovem, máme massu theorií, vzájemně se vylučujících — a umění jako dříve zůstává záhadou.

Kde jest tedy pravda? — Každá z uvedených theorií hleděla na otázku s dvou, tří stanovisek; žádná není prostá jednostranností, ale ani jedna nepodívala se na jádro věci, t. j. na umění prvotních národů, divochů neb dětí, takřka v okamžik samého klíčení umění.

Proto jen ethnografie spolu se všemi svými vědeckými disciplinami jest schopna dáti určitější a bližší skutečnosti odpověď na tuto mlhavou záhadu.

V tomto náčrtku seznámíme se s tím, co dosaženo bylo dosud ethno-grafickými studiemi v otázce o původu umění, a předem prohlédneme si umění tonická.

Kdyby byli první co do doby ethnografové počali svá vědecká zkoumání cestou výhradně theoretickou, sledujíce vábivé theorie Schillerovy a Kantovy o »hře«, která se dlouho ve vědě udržovala, jako o základu umění, byli by musili předpokládati, že prvotní lidé si hráli, dováděli a bavili se, jak to činí i zvířata, a z této hry umění že vzniklo. Proč tedy v takovém případě neznají umění všechna »hrající si« zvířata, ale proč stalo se nevyhnutelnou součástkou člověka ? Taková otázka přirozeně vyplývá z podstaty uvedené theorie, ale ji bylo by možno pronésti jenom v tom případě, kdyby na prvních svých krocích ethnografie (anthropologie) nebyla obrátila se к prostudování reálního života národů, stojících na různém stupni vývoje, než kdyby byla vycházela od apriorních názorů. Ale vskutku ethnografie dlouho nečinila nijakých všeobecných vývodů, nýbrž pečlivě jen sbírala fakta. To jedině podle našeho mínění ještě jednou potvrzuje myšlenku, že ethnografie je věda vážná a od ní že možno očekávati mnoho. Její pozorování dokázala veškeru neudržitelnost připomenuté esthetické theorie a řekla něco nového. Ethnografie přesvědčivě dokázala, že u národů prvotních poesie existuje nerozlučně s hudbou a tancem a že mnohem později vzniká rozdělení těchto umění na řeč rythmickou (poesie — verše), hudbu (zpěv a hra na nástrojích) a tanec (rythmické pohyby provázené hudbou), Proto v základě poesie leží píseň-tanec.

I jest pozoruhodno mezi jiným, že první pokus objasniti učiněná pozorování, jež dosud zůstávají neochvějnými, prokázal se nezdařeným