A zvláště, vycházeje z obecného v ten čas názoru na umění, jako na jakýsi zbytečný »přídavek* к životu-boji, jako na resultát volného času a svobodných sil člověka, který domohl se již toho, co jest nejnutnější pro existenci — Spencer biolog nemeškal dovoditi, že prý krásná sama sebou píseň-tanec nápodobující užitečnou a reální práci, reprodukující nevyhnutelné v životě pohyby lovce, rybáře, vojína, řemeslníka atd. jest umělé vybavení volných sil, rythmické pohlcení jich cestou uspořádaných zvuků a pohybů, a to se děje podle mínění učencova proto, že všechny síly, které se nakupily v organismu a které se nespotřebují, působí člověku strádání. Jinými slovy, člověk »hraje si« obnovuje fysickou a psychickou rovnováhu.

Tato theorie, pěkná do zevnějšku a vábná prostotou, nemohla se udržeti dlouhou dobu, proto vyvolala řadu námitek. Jestli lidé musili vésti úporný a nesmiřitelný zápas za existenci, tož jakým tedy způsobem u nich jevila se volná zásoba nevyplýtvaných sil? Kdo mohl určiti hranici mezi kvantem energie nevyhnutelné pro boj a jakési přebytečné ? Proč kulturnější skupiny lidí, dosáhnuvší již čehosi a zaměstnavší se neplodným plýtváním »zbytečných« sil, nebyli přemoženi méně kulturními, které utrácely své síly pouze na zápas? Posléze, proč esthetická tvorba přestala sloužiti témuž zápasu? Vždyť každé zastavení v něm rovná se zakončení samého zápasu. A hle v studiích »Původ umění* a »Hry lidí« německý učenec Grosse, který nezměnil ještě zásadního názoru na umění jakožto na hru, ukazuje již na společenský význam této zábavy, ve které lidé .nacházeli pramen spojení před cíli společnými pro veškeru skupinu, prostředek pro společnou činnost jednotlivých členů skupiny. »Hra* podle jeho mínění byla účelným cvičením, praktickým rozvitím těch fysických schopností, které jsou nutný potom pro práci skutečnou — pro lov, rybolov, vojnu, řemesla atd. Doprovázení zpěvem a tancem, takovéto hry-cvičení zároveň sbližovaly také členy prvotné obce jako účastníky společné zábavy a přiučovaly je praktické práci, cvičíce síly, a je více napínajíce, ale neplýtvajíce jimi pro obnovení fysiologické a duševní rovnováhy organismů. Jedním slovem, něčím novým v theorii Grosseově byla sociální úloha umění a všechna zásluha učencova uzavírala se v tom, že přizpůsobil základní myšlenky Guyauovy (Umění se stanoviska sociologie) ku prvotnímu umění; ale ohromná chyba jeho spočívala v tom, že se nemohl ještě osvoboditi od názoru na umění jako na »hru«.

Po Gros-se-ovi, s novou theorií vystoupil Bücher, který dokázal, že umění daleko není »hrou«. než poesie-píseň vznikla z processu práce, původně byla písní při práci speciálně, vypůjčivši si od práce svůj rythmus.

Abychom lépe si objasnili thecrii Bücherovu, — podejme ukázku z jednoho belletristického díla. V povídce ruského spisovatele Petrova-Skitalce (»Oktava«) popisuje se kollektivní práce na břehu řeky. Myslím, že Skitalec neměl nikterak na zřeteli theorie německého učence, ale nicméně najdeme v uvedeném urývku několik výrazů co nejlépe ukazujících na úzký^ svazek mezi prací a rythmem-písně pracovní. »Kladu valili rychlými rázy a proto byl nápěv taktéž rychlý a veselý. Oba hloučky střídaly se v písni, odevzdávajíce motiv jeden druhému. Na jedné strané byli vousatí, obstárlí mužíci, zpívali hrubými, hlubokými hlasy a na druhé straně mládež — zachycovala píseň vysokými a veselými fistulemi: