zněly veselé měňavé svěží hlasy v čistém a klidném vzduchu, prosyceném pryskyřičnou vůní svěžího dříví a stepní trávy. A ihned s druhé strany jim přizvukovaly basy, povzbuzující, pevné a klidně důvěřivé:

A mladí již opět zanotovali:

Tato nekonečná píseň, skládající se ze dvou slov »катай« а »валяй«,. odevzdávaná jedním hloučkem druhému, řinula se hravě, volně a lehce. Tak zdvihala se i kláda zvedajíc se výše a výše.«

Kdo slýchal ruskou burláckou píseň »Эй, ухнемъ! Еще разикъ, еще да разъ« atd. zpívanou táhlým tempem do taktu těžké chůze lidí, soumarů; kdo pozoroval vzájemný poměr mezi přípravnými a rychlými pohyby tesařů zarážejících koly a odpovídajícím charakterem písně doprovázející jejich práci, (za táhlou odměřenou písničkou jednoho dělníka následuje refrain všech: »подерпемъ; иодернемъ, да-ухъ!«) —ten pochopí, že původ podobných písní na žádný způsob nelze vysvětliti nějakou esthetickou theorií hry-zábavy. Proto třeba úplně připojiti se k vývodu Bücherovu (»Práce a rythmus«), že nejen práce, hudba a poesie na prvopočátečním stupni svého vývoje byly slity v jeden celek, ale zásadní element této »trojice« činila práce. Když prvotní obce šly na pochod, veslovaly, žaly neb mlátily obilí, sbíraly plody a předly předivo, zpívaly a svojím hlasem přizvukovaly rythmu práce s úmyslem dodatí práci napětí, utvořiti větší úsporu atd. Vzniknuvší taktéž bezprostředně z procesu práce zdá se podle výzkumu E. Aničkova (»Весеншя пЪсни на западЪ п у славянъ«, Petrohrad 1903, 1905) i píseň zaklínači, na př.: písně-zaklínání před počátkem bitvy, hospodářských podniků, lovu atd.

Aby vývody nové theorie se nám objasnily, obrátíme se dříve k práci, všimněme si její technické osnovy a potom obrátíme se k podstatě a osnově písní při práci . . . Všechny práce skládají se obyčejně ze dvou pohybů — silného a slabého: zdvižení a spouštění, odpuzování a přitahování, roztahování a stahování atd. A tak, jak každá práce zakládá se v pravidelném opakování stejně silných aneb stejně pokračujících pohybů, vykonává se rythmicky. V téže době práce žádá pravidelného dýchání neb důsledného pohybu nohy, a dýchání a chůze samy sebou jsou rythmické. Tento rythmicky chod prací lze nejlépe prostudovati na zaměstnáních vykonávajících se za pomoci takových pracovních nástrojů, které stýkajíce se s hmotou vydávají zvuk. Možno jest i nehleděti k chodu těchto prací zvláště pozorně, neboť lehce pozorujeme, že v základě jich leží rythmus. Kovář, zámečník, tesař, klempíř atd. všichni pracují kladivem rovnoměrně; truhlář dává nárazy hoblíku taktéž v určitých mezerách časových. Takovýto rovnoměrný chod mají všechny práce: práce kladívka ševcova, toporu drvoštěpova, kladívka kameníkova. Tón nástrojem vzniklý stykem s hmotou, hraje úlohu, s jedné strany jako ulehčení procesu práce, s druhé pomáhá intensivnosti, napětí jejímu t. j. má na zřeteli již resultát.