37

Ještě větší význam má rythmus při společné práci, když pracují dva neb více lidí. Přirozeně, že střídání úderů, na př. kladiv, které vydávají různé zvuky, závislé jak od síly úderu, tak i od hmoty — rozměňují práci, dávajíce jí určitý rythmus. Člověk sám pro sebe není s to, aby vydržel určitý rythmus i při práci společné neb při chůzi v páru; u něho jeví se potřeba po každém úderu neb kroku poskytnouti si minutu oddechu a takovým způsobem ruší se rovnoměrnost. Nejlépe může se prostudovati význam tempa při společné práci, jako při mlácení cepy, při němž pravidelný takt dosahuje se jen všeobecnou prací, několika mlatcův. A právě podobné spojení práce vede к zvýšení produktivnosti tak, jak takový způsob stanoví rovnoměrné upotřebení sil i okamžiky oddechu pro každého pracovníka, v ten čas, jak jeden pracující oddechuje si po každém úderu, zdržuje a ruší tempo práce a tím snižují produktivnost — tož kollektivní práce přirozeně má přednost před individuální. Ačkoliv rythmus v nynější době nedoprovází všechny práce, bezpochyby dříve provázel každou práci, poněvadž sama její technika dříve byla mnohem primitivnější. Ze každý krok vpřed v oblasti rozvoje techniky hrál velikou úlohu a nemíjel nepozorovaně společnost, ukazuje hebrejská legenda — apokryfická pověst o vystavění chrámu Šalomounova; otesávání kamenů bez hluku připisovalo se čarovné síle jakéhosi zázračného kamene »šamir«, který Šalamoun obdržel od démonů (»šamir« po hebrejsku nazývá se »démant«). Takovým způsobem můžeme usouditi, že náklonnost к rythmickým pohybům původně byla vlastní všem pracím. Příčina tedy vězí ještě v tom, že jak jsme již připomenuli, rythmus jest vlastním naší přírodě; na př. činnost našich plic a srdce, hrajících hlavní úlohu při vykonávání všech prací, nese jasně vytčený rythmický charakter.

Odtud úplně jest pochopitelno, že pro regulování těch prací, které při svém vykonávání nevydávají zvuku, a taktéž pro větší upravení prací, vydávajících při svém vykonávání zvuk, člověk vnesl do práce nový element — totiž hlas. Tak útok na nepřítele člověk prvotní provázel křikem ne tak s úmyslem postrašiti protivníka, jako aby dodal vlastním pohybům napětí, setrvačnost atd. A dosud mnohé práce nevydávající při svém konání zvuku provázíme počítáním, sloužícím ku její regulaci. Ale kromě zpěvu velký význam pro upravení práce hrají hudební nástroje. Mnozí prvotní národové pracují za zvuků hudebních nástrojů. Malajci, na př. veslují za zvuku tamtamu ; Rekové veslovali za taktu flétny. Největší význam, jakožto regulátor práce, hraje buben; nalézá se skoro u všech národů i ve všech dobách. Kdyby se bubnu nemohlo takto všestranně prakticky používati, očividně nebyl by tak rozšířen.

Prozkoumavše podstatu i osnovu práce obrátíme se к písni а к hudbě, provázející práci. Pracovní píseň, postavená nyní v základ umění představovala s počátku skupení přirozených výkřiku, provázejících práci. A jen potom, když do ní vneseny byly lyrické odchylky, dosáhla bohatého a souvislého obsahu.

Jestli prostudujeme rozvoj písně pracovní, uvidíme, že jen v posledních, formách svých představuje jistou souvislost mezi jednotlivými myšlenkami obrazy i fakty; v prvotních pak svých formách, které můžeme pozorovati u současných divochů, tyto písně málo pozornosti věnují obsahu, tak že