i sami divochové nejsou s to, aby objasnili jich smysl; jejich písně větším* dílem představují souhrn bezsmyslných výkřiků, ve kterých jest více samohlásek. Odtud vyplývá předpoklad, že prvotní člověk více si vážil formy písní než jejich obsahu. Nejvíce dává se význam rythmu, který dostává se na první místo. »Musíme přijití к úsudku« — praví Boas — »že lyrika na nižších stupních kultury má především význam hudební, poetický její význam stojí již na druhém miste.« Takový náhled potvrzují mnozí zkoumatelé, kteří pozorovali psychologii i způsob života divošského. Tak Maine praví, že u Monkopiů hlavní snaha při zpívání záleží jedině v tom, aby se správně zachovával takt; »v jich písních vše podřízeno rythmu, i smysl* Zkoumaje písně eskymácké, Boas nabyl názoru, že většina jich skládá se jen z rythmického opakování úplně bezsmyslných interjekcí. Nyní možno odpověděti na otázku: existovaly-li tyto tři elementy (práce, hudba a poesie) nezávisle jeden od druhého jako v naší době, aneb vznikly-li spolu a teprv později byly vyloučeny ?

Víme, že čím původnější jest píseň při práci, tím úže jest spojena se samou prací, s jejím procesem a jestli ona potom i jde za hranice práce, tož nemůže býti pochyby o tom, že vznikla zároveň s prací, Ale poesie i hudba vznikla zároveň tak jak poesie zároveň i zpěv; proto slova i melodie jeví se současně i jedno jest nemožné bez druhého. Jest to tak jasné a tak přirozené; hlavním základem umění byla práce, kterou s hudbou a poesií spojoval rythmus. Ještě ve větší souvislosti s hudbou a poesií nacházejí se tance. Ale v nich jeví se rythmus libovolně vymyšleným tu dobu, kdy při práci vyplývá z tělesných pohybu, provázejících určitou práci. Mimo to v základě tanců spočívá také práce, neboť tanec u prvotních národů nepředstavuje nic jiného, než vědomé napodobování rozličných prací: stavby loděk, lovu, vojny, žní atd.

Takovým způsobem poesie vyplynula z energických tělesných pohybů čili z práce. Podotkli jsme již, že každý pohyb při práci, na př. zdvižení a spuštění, stahování a vytahování jakéhokoliv údu těla provází se rythmem. Hledati pak spojení mezi rythmem pohybu a rythmem řeči musíme v tonech, které pocházejí při práci z dotýkání nástroje s hmotou. Odtud přirozený vývod, že účinek těchto »zvuků při práci* — podle toho, jak samy mají rythmicky chod neb ho dostávají od současného působení mnohých pracovníků, nepochybně jest hudební. Tento šum povzbuzuje mimovolne, aby se napodoboval hlasem. Každá práce jest doprovázena pohybem údů na př. rukou, nohou neb jen pěstí a chodidel, které od přírody se pohybují rythmicky. Ve všech způsobech pohybu při práci, na př. při klepání a tlučení a j. chod práce svou rythmickou soustavou způsobuje hudební účinek a mimovolne vyzývá hlas následovati zvuk samotné práce při zvýšení, snížení, zdloužení a zkrácení zvuku.

Nyní všimneme si tempu tlučení a klepání jevících se jako počáteční práce; tu nám stanou se pochopitelnými rozměry poesie antických národův — jamb, trochej, spondej, daktyl a anapaest. Jamb a trochej představují rozměry dupání (slabě a silně stoupající noha), spondej jest rozměr rovnoměrných prací (klepání), daktyl a anapaest jsou rozměry úderu provázejícího kování, sestávajícího v tom, že za úderem na železo následují aneb ho předcházejí dva krátké údery na kovadlině. Takovým způsobem můžeme ob-jašniti všechna metra starých antických národů. Všechny doprovázejí práce, nejvíce rozšířené v starověku.