Ale studujíce píseň pracovní, pozorujeme, že slouží nejen pro práci, ale i pro rozličné slavnosti všeobecného i náboženského rázu.

U všech prvotních národů mnohé slavnosti spojují se s různými hospodářskými pracemi, které jsou doprovázeny různými průvody, představujícími symbolicky práci, a písněmi, odpovídajícími daným pracím, které takovým způsobem stávají se písněmi náboženského kultu. Z toho možno usouditi, že prvobytná poesie byla úzce spojena s náboženskými obřady. Potom píseň počala podávati se uměleckému zpracování, které se projevilo ve větší obsažnosti melodií písní.

Potvrzení názoru, že píseň zaklínači úzce spojena jest s obřadem za-klínačím, nacházíme ve studii E, Aničkova. Každý akt zaklínání podle jeho pozorování jest provázen písní-tancem a děje se za doprovodu hudebního nástroje, který přispívá s jedné strany, aby se objevilo povzbuzení, s druhé, aby sloužil к tomu, by se zaklínání samo vyjádřilo slovem, což dává právo zkoumateli potyrditi, že rythmická forma písně-tance úzce jest spojena s obsahem. Přirozeně takový vývod vybízí к rozřešení otázky: vznikla-li píseň zaklínači spolu s obřadem zaklínacím neb jí bylo použito jen к cílům zaklínání ? Kdyby písně к účelům zaklínání bylo použito, to »vneseni písně do obřadu, jakožto akt vědomého aneb nevědomého použití esthetické činnosti к činnosti náboženské — praví Aničkov — zdá se mně sotva pravděpodobné; vždyť jestli se oddělí píseň-tanec od obřadu zaklínání a očišťování, tož samé konání obřadu okáže se psychicky nemožným. A spolu s tímto nemožným ukáže se vůbec psychologické objasnění původu obřadu«.

Spojení písně pracovní a písně zaklínači vidí se ještě v jednom ohledu. Obsah prvé týká se nejen procesu práce, ale i jejího resultátu — a úplné přirozeně, resultát tento vyučuje se ve vábné formě, vyobrazuje hmotnou spokojenost, a tím již samým, mimo rythmus, povzbuzuje a někdy i přinucuje к práci. Totéž má na zřeteli i druhá píseň, volající příhodnou pohodu pro rolníka (jarní obřady), zdraví pro nemocného (zaříkání šamana), štěstí pro mladé (svatební přivítání), chrabrost vojínovu (válečné pochody) atd.

Jedním slovem, i tato i druhá nemají jiného účelu než jenom prospěch účastníkův prací neb obřadu, následkem čehož oba druhy písně mají na zřeteli úspěch v temže zápase za existenci. Odtud jest jasné, že na umění nelze hleděti jako na jakýsi »pridavek« к životu: umění vzniklo jakožto prostředek ku pokroku. Ve spojení pak se vznikem písní při práci nachází se i původ hudby. Ukázali již jsme na to, že rythmicky dějící se práce způsobují šum, ne prostý jisté hudebnosti. Víme též, že divocí národové cení v hudbě jenom rythmus jakožto něco přístupnějšího nevzdělanému chápání a ne harmonii. Při vykonávání práce u prvotního člověka jevila se potřeba sesíliti a zušlechtiti tony, vydávané dotknutím pracovního nástroje se zpracovávaným materiálem a učiniti je různotvárnějšími. Tak nejdříve objevily se takové hudební nástroje, v jichž základě leží rythmus t. j. nástroje bicí: buben, buben s rolničkami, tamtam, chřestačka a j. Tyto nástroje na počátku jevily se skoro jako nápodobování pracovních nástrojů, a v základě jejich ležel nezměnitelný rythmus práce. Tento rythmus i potom nezanechával nástrojů. Tak v základě strunových nástrojů, které se jeví jakožto druhé stadium ve vývoji hudby, leží přísně rythmicky ráz. S počátku strunové nástroje doprovázely jen práci; takovou roli hrál na př. plektron u Řekův Takovou roli měly nástroje dechové; na př. stará řecká flétna sloužila pro