ke své otázce. Egyptská Isis, kterou už Vergiliův scholiasta kladl z= Zem a Demeter poskytují mu dostatečné látky к úvaze i vývodům, že mystériemi byla slavena tvůrčí síla země matky, zúrodňované sluncem. Ze slunce vyvíjel se znenáhla pojem všemocného otce, kterýžto pojem vyvrcholil se v křesťanství. Z plodícího otce, jímž bylo prvotně slunce, později vůbec nebe, autor přechází к ritům, znázorňujícím plození. »Vielfach ist es dem einfachen Denken unmittelbar selbstverständlich«, praví na str. 92, »dasz der Regen, der die Erde befruchtet, der männliche Same, dasz der Lichtstrahl das zeugende Glied sei«. Obřady, při nichž byl nošen fallos, jsou Dieterichovi dalším důkazem, že obrazu oplozující síly lze správně rozuměti jenom v přímém vztahu к mateřské působnosti země. Ale D. shledává takovýto ritus zúrodňující také v různých obyčejích posavadních, jež však lze, tuším, pravděpodobněji vyložiti jinak. Klade sem n. př. též polévání oráče, když jede z jara po prvé na pole orat (obyčej uvádí z Litevska, z našich krajů ho nezná), studenou vodou. Lid sám si toto polévání vykládá jako prostředek, aby oráč byl čerstvý a neúmorný při práci. Že by se děti, zvláště slabé, kladly na mladé, bujné osení (české děti mají se váleti po takovém osení) proto, aby jim země přidala své rodící síly, těžko lze uvěřiti, ač D. to pokládá za samozřejmé. Spíše tu platí dotýkací praktika nebo zásada »similia similibus«. Dietrichův výklad, že zahalování nevěsty o svatbě jest »eine Weihung an die Mutter Erde«, jest sice zajímavý; ale nepodobá se pravdě, že by pohazování novomanželův obilím nebo ořechy za té příležitosti dálo se proto, aby toto »sémě« vnořilo se v lůno země. Výklad podává náš lid prostě slovy: »koli к zrnek se na nevěstě zachytí, tolik ať má dětí«. Tomu svědčí také obdobně symbolický úkon ve vánočních obyčejích srbských, kde se sype zrní »na tolik jehňátek, na tolik telatek« atd. V nálezích zrní nebo ovoce v hrobích nebo na hrobích nespatřovali bychom, jak D. činí, naznačené »nové plozenu země, jíž mrtvý byl vrácen, nýbrž známý názor, že i nebožtíkům jest třeba potravy. Dieterich i tu dochází ve svých vývodech až ke křesťanství a zjišťuje fallos i v jeho ceremoniích. Je prý to velikonoční svíce, která se na Bílou sobotu třikrát ponořuje do vody, jež se tu světí na vodu křestnou. Modlitbu, které církev při tom užívá a v níž se klade důraz na očistnou moc této vody, D. uvádí za doklad své theorie. Ale kdyby ani nešlo o symbolický úkon, který má smysl zcela jiný, přece voda nemůže býti kladena přímo místo »matky země«. Mimo to musilo by býti dříve také zjištěno, v které době zmíněný obřad (tuším, že pochází z církve východní) vznikl, aby se mohlo tvrditi, jak D, činí, že byl zaveden místo určitých obřadu pohanských. Spisovatel posléze dochází к závěru, že názor o »matce zemi« ani v nynějších národech kulturních nevymizel, ale byl přenesen na — církev, která své »dítky« v sobě shromažďuje, jako u pohanů země objímala v sobě duše lidí pro svět určených i se světa sešlých.

Dieterichovo pojednání postupem vývodů i mnohými jednotlivostmi jest zajímavé. Nejedna pozoruhodná myšlenka vyškytá se tu, jež přesně logicky jsouc vyslovena, nutí к úvahám a srovnávání jiné látky s materiálem autorovým. Na druhé straně však nelze tu nepostřehnouti jakési zaujatosti pro zvolenou zásadu a přílišné theoretičnosti, která místo střízlivé reálnosti zhusta volí vysněný, vzdálený svět výtvorů fantastických. D. na jednom místě nám připadá jako vybroušenější, vědecky vytříbenější mythoman nebo stoupenec oblačných theorií; alespoň množství všemožných »daemonu« a nadpřirozených počinů, o nichž zde mluví, opravňuje nás к tomu mínění. Z nahodilého rčení básnického nebo obrazného činiti závěry vědecké, jak D. činí. a naopak