hádku (str. 62 — 64) zajisté lépe byl vyložil. O známé a velice rozšířené látce, jak jest čert od sedláka klamán (čert chce vršek, sedlák nechá si spodek a sází řípu, brambory, potom chce čert spodek, sedlák vršek a seje pšenici a j.) stejně praví, že pronikla též na orient (str. 74), ač zná pouze dvě verse »orientalni«, a to, že ji vypravuje Rabelais v Gargantua a v Pan-tagrueli ponouká ho к domněnce, že prostřednictvím této knihy pronikla do Alžíru. Jihoslov. versi ve sbírce Kraussově П., 411, pokládá za »rozhodne velmi mladou«. Nezůstaly spisovateli neznámy verse, ve kterých úlohu bytosti šálené od sedláka přejímají zvířata, zná aspoň estonskou, ale že jest tu místo čerta medvěd, jest mu opět podnětem к výkladu mythologickému: medvěd jest »posvátné zvíře Thorovo a symbol zimy«. Ze to jest látka právě zvířecí velmi rozšířená, že vystupují tu vlk na jedné a liška na druhé straně, mohl p. Wünsche poznati ze spisu Karla Krohna »Bär (Wolf) und Fuchs* str. 103 sl., než patrně knihu tu neznal. Rozbíraje látku »o chytrém kováři a šáleném čertovi*, opět praví, že pohádky ty též přešly к Slovanům, jenže v těch versích vstoupil na místo kováře švec (str. 88), na doklad toho ovšem cituje jedinou jen versi z Wenzigovy sbírky. V jedné bavorské versi nalezl motiv, že kovář z pekla vyhnaný byl také z nebe vypuzen, a že od té doby musí putovati do věčnosti, a v tom shledává styk s pověstí o věčném židovi. Že to jest velice rozšířený motiv eschatologický, mohl se poučiti na př. ze spisu Alex. Veselovského, Разыекашя въ области рус. духовнаго стиха seš. V., str. 117 sl., kdyby ruské knihy vědecké v západních kruzích učeneckých se čtly. Ale bohužel není drážďanský náš učenec ani hrubě obeznámen s příslušnou domácí německou literaturou vědeckou; nikdež se nedovolává spisů R. Kohlerových, Bolteových, které by mu jistě byly daly pokyny takové, že se mohl mnohých nedostatků uvarovati. Připomíná na str. 96 pověsti, ve kterých se čert chlubí, že se může udělati maličkým a dá se tak obelstiti, že vleze do pytle, do láhve. Spis. ví, že podobné pověsti znali již církevní otcové, ale o souvislosti jich s nynějšími lidovými pověstmi nic neříká. Ví dále, že také smrt bývá chycena, připomíná, že o tom se vypravuje již v talmudu, ale co o té věci psáno učenci německými, patrně neprostudoval.

Jednotlivé kapitoly vyšly dříve po časopisech, když pak byly sebrány do té knihy, nebyly bohužel řádně zredigovány, tak že se ku př. na str. 70 cituje tatáž pověst jako na str. 26, a stejným výkladem se doprovází, aniž by se poukazovalo, že o ní již dříve bylo promluveno ; v kap. o čertu šáleném při závodech (str. 80) vypravuje o závodě mezi obrem a člověkem v jídle, končícím rozpáraným břichem, ale zná jedinou německou.'pohádku, ač jest to velmi rozšířený motiv (srv. moje Pohádkosloyné studie, index); v úvodě dotýká se podobných závodů v starogermánském Olympu, ale o podobných závodech a zápasech s čertem uvádí až v násl. kap. str. 94 pohádku ze sbírky Wenzigovy, o jiných neví, ač jsou velice rozšířeny v tradicích všech evropských národů.

Kniha jest to tedy velmi slabá, a má-li cenu nějakou, tož leda v tom, že sestaveny v ní dotyčné pověsti německé aspoň valnou měrou.

*

Южная Русь. Очерки, пзслйдоватя и замИзткп Александры ЕФИменко, члена Императорскаго Русскаго ГеограФпчеекаго, Московскаго Психоло-гическаго, Харьковскаго, Кiевскаго юридпческаго обществъ и почетнаго