Nejstarší zmínka o jménu toho kraje děje se v 13. stol. (Чрьна Гора). Turci přeložili toto jméno na svůj jazyk a nyní jejich název Kara-dag jest obyčejnější. Pravou Skopskou Černou Horu tvoří 11 vesnic na jižním úpatí vysočiny černohorské a spisovatel omezil se jen na tuto oblast,

Vesnice mají velmi praktické rozložení: neboť všechny jsou postaveny na přechodu od vysočiny do kraje na »pole« (»polem« nazývá se každý pozemek, který se dá sdělávati) tak, že nad vesnicemi leží ihned vysočina s lesy a pastvišti a pod vesnicí jsou jen nivy, vinice a louky. Selské domy jsou většinou na svazích jednotlivých hor a vesnice mají sražený typ (zbijen tip) a dělí se na »mahale« (čtvrti), kde postaveny jsou domy bez jakéhokoli pořádku. Spisovatel nachází, že tato rozházená sraženost je vůbec zvláštností pastýřských vesnic (?). Tvar vesnice jest okrouhlý neb v podobě kříže.

Dvory jsou vždy ohrazeny a dům jest vždy na jednom konci dvoru, ale tak, že předek domu vždy je obrácen do dvora a ona zeď, která jde na ulici, nemá nižádných otvorů. Domy jsou vesměs jednopatrové a řidčeji přízemní. Stavěny jsou do poloviny z kamene a dále z nepálených cihel a pokryty jsou prejzy neb žitnou slámou. Místo komínu jsou tu nejvíce udělány jen díry pro kouř. V jednopatrových domech bydlí se jen na horním patře a oddělení dolejšího patra slouží pro dobytek a na skladiště. Zajímavé jest, že se tam přední, otevřený díl dolejšího patra (jako nějaká síň) zove »dvorem«. — U domu bývá obyčejně as 9 různých stavení, která jsou všechna před domem. Interesantní jest mezi nimi dívčí světnička, stavení to, které staví dívky na hnojišti, a v té tráví celou zimu, pracujíce celý den na své výbavě. Staví je na hnojiště proto, aby jim bylo teplo, ježto uvnitř netopí.

Pozemky na vysočině (pastviny a lesy) jsou společné pro několik vesnic. Některým vesnicím již odňali vysočinu Albánci z okolí. Na společném pozemku mají sedláci salaše, na kterých chovají dobytek přes léto. V zimě shánějí dobytek do ohrad blízko vesnice. Chovu dobytka a celému hospodářskému životu skopsko-černohorských sedláků věnováno dosti pozornosti.

Citelný nedostatek této práce je, že se o původu obyvatelstva mluví jen všeobecně, a že data se sdělují jen u dvou vesnic. P. Sv. Tomić myslí, že po srbském přesídlení do jižních Uher (r. 1690) skopské vesnice na rovině se vylidnily, ale v horských vesnicích že zůstalo něco srbského obyvatelstva. Později vytiskli přistěhovalí Albánci tyto Srby odtud a tu Srbové osadili vesnice pod horami. Proto je po vesnicích Skopské Černé Hory velmi málo starých rodin, než jsou to přistěhovalci z horských vesnic a z opuštěných vesnic na rovině.

Mezi ethnickými zvláštnostmi skopských Černohorců jest dlužno vytknouti jejich veselou povahu, lásku к tanci а к písni. To jsou zvláštnosti, jimiž se jinak řidčeji vyznačují jižnější části srbského národa, které silněji pocítily a dosud pociťují útisk tureckého panství než severní Srbové. Skopští Černohorci jsou snad proto výjimkou, že se uměli udržeti v poněkud příznivějším postavení; že každý má svůj pozemek a panský statek u nich nikdy nebyl ani není.

Ve svém kroji liší se tito Černohorci od veškerého okolního obyvatelstva. Všeckno mají z bílého sukna a vyšíváno černými šňůrami. V nářečí liší se od svého okolí a jak spisovatel tvrdí, jejich nářečí jest bližší srbskému knižnímu jazyku, než jedno nářečí srbského národa jižně od Kumanova a zajisté více než nářečí vraňského a nišského kraje (str. 474). Že jest toto poslední tvrzení zajisté oprávněné, a že nářečí skopských Černohorců velmi