a zvláště maďarskými velmi pokročilý. Ovšem nutno připomenouti, že rozvoj ten způsoben byl v posledních desíti letech, a to přičiněním učitele Zocha a faráře Raffanidesa. Dříve se silo jen obilí: »rož« (žito) »žito« (pšenice), »ovos« a méně »jacmen«. Zrní bylo velmi slabé, poněvadž se silo neustále do málo vzdělané půdy. Rostliny krmné jako jetel nebyly známy. Jak primitivní bylo hospodářské nářadí a tím i zpracování pole, o tom svědčí toto. Žije ještě dosti lidí, kteří pamatují, že se oralo pluhem až na nůž dřevěným, a bran к vláčení vůbec nebylo; stačilo přejeti pole několikráte trním zatíženým kameny, a hrudy byly srovnány dostatečně. Obilí žalo se jen srpy, aby prý zrní z klasů se nevytlouklo. Vozy byly málo okovány, ani kola nebyla někdy spjata železnou obručí, a jen jednotlivé části připojeny byly к sobě hřebíky; dosud podobná jsou kolečka u pluhu. — Za těchto okolností nebylo možno, aby žeň byla dostatečná množstvím i jakostí. Nyní však nastává příznivá změna. Slabé a drobné obilí, plné »buryny« (plevele), bylo zaměněno za české; zrnitý ječmen, pšenice »triumf«, »zlata perla« a j. dodávané závodem »Novotny & spol«. nabývají vždy většího rozšíření. К tomu možno jako malý detail uvésti, že v krajině cerovské daří se zvláště pšenice »holica«, kdežto »ostnacka« po několikerém zasetí úplně seslábne. Neobyčejného významu je zavedení picních rostlin. Dříve byli hospodáři odkázáni jen na luka, jež ponechávali sama sobě — a na slámu. Obého však bylo málo a proto se uschovávalo na zimu. V letě všechen dobytek se pásl; koně vždy v noci. Poněvadž pastva bez domácího krmení zvláště za suchého leta mnoho nevydala, byl dobytek špatný a malé ceny, Také dříve Cerované chodívali do okolí kosit panské louky a za práci si brávali seno. Nyní to přestalo. Zavedeny byly různé druhy jetelin, z nichž na prvém místě nutno uvésti »bolhoj« (anthyllis vulneraria). Daří se všude i na kamenité půdě, nepotřebuje zvláštní přípravy země, naopak sám přispívá rozkladnou činností kořínků a listů ku zvýšení úrodnosti, a mimo výborné krmivo dává dobře placené semeno. Jak značný význam má tato rostlina v cerovském hospodářství, ukazuje tento skutečný doklad. Jeden domkář koupil si před několika lety kus půdy za 60 zl. a ve dvou letech vytěžil na něm 2% metrického centu bolhojového semene po 50—80 zl. Také chov dobytka tím velmi mnoho získal a stal se důležitým zdrojem příjmů. Největší péči věnuje Cerovan svým »juncum« t. j. býčkům a volům, které odchovává jednak na prodej, jednak do tahu. Lne к nim opravdovou láskou, hovoří s nimi cestou jako ruský mužík, a šetří je až příliš úzkostlivě; zvláště při orání namáhá se oráč často více než spřežení. Také nesvěřuje »statok« voly a junce společnému pastýři, nýbrž pase je vždy někdo z rodiny, — starší členové nebo děti. Společně na pastvu se vyhání vepřový dobytek, ovce a kozy. Koně pasou již velmi zřídka. Pastýřů je celkem sedm, tři »gondáši«- (pastýři vepřů), tři »juhasi« (pastýři ovec) a jeden »kraviar«. Z těch čtyři jsou vydržováni obcí — dva pro horní a dva pro dolní Cerovo — a tři od zemanů. »Paša« je rozdělena též na tři části, horního a dolního Cerova a zemanskou. Pastva trvá od časného jara do podzimu, někdy i v zimě, ale vždy jen přes den; na Cerově nekošiarují.

Také hospodářské nářadí v mnohém se zdokonalilo, ač má ovšem ještě dosti daleko к modernímu nářadí intelligentního českého rolníka. Názvy jednotlivých součástí vozu a pluhu mají někdy značnou důležitost, a poněvadž nejsou všude totožné, uvedu ty, jichž se užívá na Cerově nejvíce. Vůz je dvojí »dlhý« nebo »senný« a »krátký«. Části jeho jsou: »os« (osa kol), »kolesa« (kola), »lojtry« (žebřiny, postranice), »saragle« (čela). V kole je