se a posedávají na jednu nohu co nejvíce mohou a druhou nohu zároveň mžikem vytrčí, jataganem živě mávají nad hlavou a potom jeden po druhém, jako by chtěl nohy utnouti.

Úžasně při tom svraští čelo, jak by měla pokaždé někomu hlava sletěti. Tato kučská hra zvláště jest efektní v noci při měsíci neb při ohni.

Staří Iberové v Hispánii podle krátkého popisu Strabonova tančili jakousi válečnou hru, poskakujíce a poposedávajíce, jako by chtěli skočiti si. Podle toho zdá se mi, že asi tančili něco podobně jako Kučové. A mimo to tančil iberský kmen Bastotani i obyčejně jako srbské kolo, při kterémžto tanci i muži i ženy chytali se za ruce bez rozdílu. Tento tanec byl patrně obyčejný veselý tanec oproti vážnému válečnému tanci mužskému.

Podle Xenofontova popisu byl ještě ryzejší válečný tanec u Thráků, nežli u Černohorců. Thrákové postavili se a podle zvuků píšťaly tančili, jsouce ozbrojeni, skákali lehce a vysoko upotřebujíce při tom zbraně. Naposled tanečník udeřil tanečníka, který jen tak na oko ihned upadl a tu vítěz mu zbraň odňal, odešel opěvaje thráckého knížete Sitalka. Ostatní Thrákové vynesli onoho na pohled pobitého, kterému, rozumí se samo sebou, nic nebylo.

Podle téhož spisovatele i u Mysů tančili dva, jako by chtěli konati souboj a viděli jsme, že i černohorští Kučové tančí po páru.

Zrovna tak jest nápodobení válečného tance známá staro-thessalská hra »Καρπαία«, která představuje obtíže a boj, který má klidný zemědělský svět s loupežníky.

Tak i slavný spartánský tanec Πυρρίχη považuje se za válečný mimický tanec, ve kterém se zdánlivě dávají a parirují rány.

Hlavní úlohou Národopisného musea českoslovanského jest, aby seč síly soustředilo starožitné předměty, kterých lid kdysi užíval, sám pracoval a tvořil, aby časem mohl býti podán úplný obraz žití našeho lidu, jeho snahy kulturní a umělecké. V tkaní, vyšívání a krajkářství, dospěly naše matky к pravému umění jak v technice, tak ve tvoření ornamentu. Převraty sociální i kulturní zastavily skoro úplně tuto snahu lidu našeho. Jen v truhlách stařenek zůstaly památky někdejší dovednosti a pilnosti jejich. Jsou to většinou důstojné památky, které zasluhují, aby staly se majetkem a pokladem celého národa.

Opětně podáni jest příležitost poznati a oceniti dřívější činnost našich matek výstavkou sbírky redaktora pana Fr. Kretze z Uher. Hradiště, obsahující na 7200 kusů výšivek, většinou uhersko-slovenské a moravské. Hlavně json to koutní plachty a pruhy z nich, jimiž se lůžko šestinedělek zastíralo, které velmi nádherně bývaly vyšívány a jsou svým stářím i ornamentem cenné a zajímavé.

Velmi pozoruhodné jsou výšivky z koutnic provedené na tak zvaný »výrez« (výřez). Jest to druh vyšívání, při kterém prolamovaná čásť utvořena jest tím způsobem, že vyšívačka ostrým, špičatým nožem vyřezala v plátně malé čtverečky, které pak hustě nití obšila. Výřez jest technika velmi stará a zvláště u slovanských kmenů oblíbená. Několik krásných, starých pruhů z koutnic, touto technikou vyšívaných chová sbírka Kretzova a mezi nimi zvláště vyniká kus výšivky plachetní, kdež jest bílou, domácí přízí provedený kárový desin s osmicípou hvězdicí v malých, výřezem šitých čtvercích. Na Moravě často se setkáváme s vyšíváním starším na