a zhruba styčné body, ale tím už by zároveň připravovala půdu pro další zkoumání, jehož jsme se tu právě dotkli.

Přítomná kniha Johnova zasluhuje' velmi čestného místa mezi těmi spisy

o Němcích v Čechách, které jsou psány s vědeckým klidem, celkem s dostatečnou objektivností, s rozvahou a bez nadsazování. Vytkneme-li níže věci, jež by na pohled mohly býti s tímto úsudkem v rozporu, učiníme tak v odůvodněném domnění, že spisovatel neměl úmyslu zastříti pravdu, ale že z nevědomosti jí všude nedošel. John totiž vůbec nezná příslušné literatury české; jediný Reinsberg-Düringsfeld (Das festliche Jahr) a Grohmann (Aberglaube u. Gebräuche) mu sem tam podávají špetku chudičké látky na srovnanou německého lidu s naším. To je také nejpodstatnější vadou díla jinak důkladného a zevrubného, vadou, která by se s vědeckého stanoviska měla jeviti Němcům snad ještě více než nám. Srovnávati však život a názory německé s českými bylo zde na mnohých místech přímo nezbytno, protože lid, jímž se kniha zabývá, dlouhým pásem se stýká s lidem českým, ba namnoze sídlí na bývalém území českém.

John popisuje »nordgauisches Sprachgebiet«, totiž kraj v Čechách, kde se mluví hornofalckým neboli severožupním nářečím. Kraj ten, na přiložené mapě znázorněný, prostírá se od ašského výběžku až к Ostrému a Javoru a od bavorských hranic к Doupovu, Chýši, Manětínu, Nýřanům, Horšovu Týnu a táhne se pak pohraničním pruhem přes Nýrsko к Eisensteinu. Toto hornofalcké obyvatelstvo — čtvrté mezi německými kmeny v Čechách (Hornosasové, Slezané, Bavoři) — čítá téměř půl millionu lidí. Autor praví (úvod VI.), že kdo tímto územím putuje »trifft überall auf ein kerniges, urwüchsiges, ungebrochenes, deutsches Volkstum, das nur an der Sprachgrenze gegen das tschechische Gebiet hin (Ost- und Südgrenze) im Kampfe um seine Eigenart steht«. Dle tohoto výroku by především český ostrůvek sulislavský náležel také к hornofalckému dialektu, na mapě Johnové také vůbec není naznačen. A co se týče onoho »boje o sveraznost«, má se věc jinak, než autor tvrdí na místě uvedeném a na různých místech, jichž se dotkneme později. Tvrdí-li John hned potom, že je to »echt deutsches Land«, původně osídlená Boji, Nátisky z kmene Markomannů a »vorübergehend« od slovanských Vendů, jejichž stopy však za veliké německé kolonisace v 11. a 13. století prý zmizely, není to prostě pravda, alespoň ne o celém území, které sem autor počítá, byť i- nyní bylo německé. Po-hlédneme-li na mapu, nalezneme na př. nedaleko Královic osadu Deslawen, v kterémžto názvu netají se stopa jakéhosi »pomfjejiciho« vlivu vendského, nýbrž kdysi — a to ne příliš dávno — česká Zdeslav. Kozolupy (Kosolup) na Plzeňsku, Chotěšov a Dobřany' byly ještě na sklonu 17. stol. české. (V Dobřanech ostatně . byli posledně úředně napočteni 1902 Češi a 2989 Němců.) Nýřany také nikterak nejsou hornofalcké, neboť tam dle Hubková spisu Čechové mají většinu (poměr Čechů к Němcům jest tu 3 : 2). Tak

i »Pivana« u Stříbra bývaly české Piňovany nebo Pňovany, »Dobraken« — Doubravka, »Schüttarschen« u Horšova Týna — Štítary, »Gottowitz« uNýřan— Kotovice. Městečko Hostouň v horním poříčí Radbuzy bylo české ještě počátkem 17. st., Ronšperk — .prvotně Poběžovice býval rovněž český, pohraniční Nýrsko bylo kdysi osadou chodskou, Dešnice jakožto česká osada byla věrně husitská. Tak asi i jiná místa kdysi česká propadla germanisaci, což se stalo v mnohých případech teprve v druhé polovině 17. století. V některých z uvedených míst byly farní matriky ještě r. 1680 vedeny po česku. Jaké němectví bylo n. př. v Dobřanech, je zřejmo ze sbírky názvů