český. V Štitarech, jež nejsou daleko od Domažlic, hraje v průvodu dudák jako chodským voračkám. Při tanci má se vysoko skákati, aby se urodil dlouhý len. V krajině západně od Klence dávají v masopustní úterý slepicím zrní zobati tak, že je do kola otočeno řetězem, aby slepice nezanášely, což je zvyk u nás známý ze Štědrého dne. John к tomu dodává dle Liebrechta (Zur Volkskunde): »Die Hemmkette ist das Sinnbild des segnenden oder schützenden Fadens zum Zeichen der Unverletzlichkeit und Heiligkeit eines Gegenstandes« (str. 40). V českém lidopisu byl ten obyčej vyložen jako prostá symbolika dle pravidla: Buď takovýhle, jednej takto! V Nýřanech a Chotěšově mají dívky v masop. úterek odpoledne »pěknou hodinku«, »schöne Stund«, vypůjčenou asi z českého posvícení. Také na Tachovsku slaví se v ten den a o posvícení »goldene Stund« — zlatá hodinka. Dívky se dostaví do hospody v největší parádě, pobudou tam a jdou se pak domů převléci.

Kdo z jara vidí prvně vlaštovku, má zdvíhati — pro zdraví — něco těžkého, jako u nás při prvním hřmění. — Vynášení »smrti« jest anebo bylo známo v celém území kromě vlastního Chebska; zvláště v krajích zněmčených shoduje se s obřadem českým. Na Jesenicku představovával smrt hoch všecek bíle oděný a v Obličeji a na rukou pomoučněný. Ve všech sousedících s Žateckém svádí se při ničení smrti zápas, velmi podobný ruské »borbě«. Jako naše děti chodí s »litem«, tak na Falknovsku obcházejí s jedlovou nebo smrkovou máji — »mit dem ,Maia'«. (Místy se »Maie: nazývá také přímo »Sommer«). — Pověry a užívání kočiček z Květné neděle jest stejné jako u nás. Na Zelený čtvrtek peklo se v Chotěšově »ein hand-groszes, mit Honig bestrichenes Gebäck« — české jidášky, čehož John ovšem nedodává. — Koupání nebo mytí v proudné vodě, u nás obvyklé z rána na Velký pátek, děje se zde na Boží hod; na tento den prý si slunce vycházejíc třikrát poskočí. Za »řehtání« hoši »vybiraji« jako v českých vsích. V Kozolupech při tom recitují popěvek, který se úplně shoduje s popěvkem u Erbena při Škaredé středě zapsaným. Šlehání pomlázkou — zde »Eierpeitschen« — děje se zde zcela bez významu symbolického, jaký má naše »šlehačka« nebo moravsko-slezský »smirkust«.

Večer před 1. květnem hoši práskáním vyhánějí čarodějnice ze vsi, proti nimž se dům a zvláště chlévy chrání podobně, jako u nás bývalo, zejména kladením drnu přede dvéře. Pálí se ohně na vrších, staví se máje dívkám. Tento obyčej zjišťuje autor v okolí Kraslice, Frant. Lázní, Tachova a ovšem všude, kde naše národnost buď bývala nebo je na blízku. O letnicích tropí si mládež posměch z toho, kdo ráno pozdě vstal, nebo kdo při prvním vyhánění dobytka se opozdil (Pfingstschwanz, Pfingstlümmel). V jižní části území, zejména na Hostouňsku, Stodsku a u Nýrská, koná se posud »Pfingstreiten«, shodné s hrou na krále, jak ji líčí Erben (str. 73) z kraje budějovského. V místech, jež sousedí s Plzeňskem, sluje hra také »Königsspiel« (str. 82). — Větví z máji o Božím Těle užívá se jednak na polích, jednak v domě a stáji stejně jako v českých krajích. — Pálení ohňů v předvečer sv. Jana, přeskakování jich, schovávání uhaslých uhlů а р., jest na obou stranách stejné. Jako u nás v tu dobu získaný květ kapradí má čarovnou moc, tak u Němců květ třezalky (Hypericum), které tu vůbec připisují velikou moc (sluje Hexenkraut, Johanniskraut). V Novém Kramolíně u Ronšperka věří, že se na sv. Petra a Pavla jistě někdo utopí, kteroužto pověru zaznamenala také K. Světlá (Upomínky str. 211) z Prahy.

Posvícení se slavívalo stejně slavně jako u Čechů, Autor uvádí vedle