velikých koláčů, jež náš lid tedy dobře zove německými, malé koláče makové, povidlové, tvarohové; dělají je v Nýrsku a Zdeslavi. V těchto místech také mají o posvícení »zlatou hodinku«. Tato, jak John poznamenává, »geht offenbar auf eine Totenfeier zurück«. Bývala prý místy před tancem v kostele mše za mrtvé osadníky, kterýžto zvyk prý posud mají v Sukoradech na Českolipsku (str. 94). Autor tedy neví o obyčeji, který je posud v širých krajích našich zachováván a také dávno zaznamenán i správně vyložen. — V jižních částech území, o něž jde, dávali sedláci ke dni dušiček napéci množství malých obdloužných bochníčků, jež se rozdávaly dětem (Seelen-wecken). Takovéto »dušičky« robily se také n. př. na Českobrodsku. — O sv. Martině, který přijíždívá na bílém koni а к němuž na Chebsku posud pekou martinské rohlíky, hádá se také zde z husí »kobylky«, jaká bude zima. V ten čas bývá »sypaná« na obecní sluhy.

V druhém oddílu přechází autor ke zvykům při porodu a křtu. Také zde nalézáme řadu shodných obyčejů a pověr, ale nebudeme jich již zvláště uváděti. Z dalšího obrazu, věnovaného svatbě, jde na jevo, že svatba v českých krajích, zejména v sousedním Plzeňsku, jak ji vylíčil Dr. Jak. Škarda, a na Chodsku, byla mnohem obřadnější a významnější, provázena jsouc zpěvy zhusta hluboce dojímavými, jichž nedostatek činí německou svatbu prese všecku hlučnost v celku střízlivou a plochou. Všimněme si některých jednotlivostí. John připomíná, že v Chotěšově, Nýřanech a Zdeslavi svatbu vyjednávají námluvčí, kteří o svatbě mají úkol plampačů. V okolí Plané slují také »Plampatsch« Nevěsta dává ženichovi darem vyšívanou košili, od něho dostává střevíce. Nadvládu v domácnosti hledí si zajistiti týmiž prostředky jako nevěsta česká. Svatba bývá v úterý, nejlépe, když je měsíc v úplňku. Prší-li o svatbě, prší snoubencům štěstí. Když ženich s průvodem přichází si pro nevěstu, musí si ji od žen vykoupiti; zvláště obřadně děje se to v Chotěšově a Nýřanech. Zde ozdobuje »Drouschka« (jinde — na str. 156 — píše autor z N. Kramolína »Rouschka«) svatebčany rozmarinou a myrtou, plampačovi ozdobí klobouk (po plzeňském zvyku) pentlemi a kytkou. V Horšově Týně nesmí nevěsta míti — jako v českých krajích — modrých šatů. Družba s droužkou se předhánějí, aby při oddavkách dříve sňali snoubencům věnečky. Na zastávce v hostinci před obědem pije se do spolku jako u nás; v místech ryze německých pozvaní hosté musí si zaplatit svatební oběd, žváči jim napíší na dvéře, co mají dáti (obyčejně 4 K). Střílení na čest svatebčanů, zatahování cesty, »af-g'halten« (v Zdeslavi »fürzieha«), návrat do svatebního domu, žerty při stole prováděné plampačem, čumenda, různé vybírání (na kuchařky, na kolíbku) a výslužka je shodná u nás i tu. Také jahelná kaše к závěru, jenže se zde mísa té kaše rozbíjí pro štěstí o strop nebo dvéře. (Rozbíjení nádob a střepy mají zde vůbec jaksi vými-nečný úkol symbolický; u nás je zastoupeno rozbíjením džbánu pod vozem, vezoucím nevěstu do kostela.) Jako u nás i zde sedá nevěsta v koutě »na dvou lavicich«, také zde (v Orlovicích — Silberberg) bývá odtud vyváděna po »stnbrnem moste«, t. j. po stříbrňácích po stole napříč vysázených. Čepení nevěsty a zavádění do nového domova děje se tu méně obřadně než v krajích českých. Na té cestě teprve metají ženy divákům »metáčky«.

Mnohé shody nalezneme dále v názorech o smrti a o zvycích při pohřbu. Ze zvláštností tohoto kraje vytýkáme jenom užívání úmrtního prkna, jež bývá v některých osadách obecní a chová se vždy v domě, kde byl poslední nebožtík. Podivný obyčej mají na Plansku; mrtvolu až do doby, než truhlář přinese rakev, přechovávají v chlebové peci. — Z hospodářských