rově přes obě ramena — než oblečená. Za větší zimy berou si muži »kożuchy«, velké kožichy s rukávy, které dříve měly jako kabanica šosy a pestré ozdoby, nyní však jsou jen rovné a méně zdobeny. Také nyní vcházejí do mody kožuchy hnědé, barvené odvarem ořechovým, na místě starých bílých. V nepohodě na cestu, nebo »mladý zet«, ženich, na sobáš obléká si »siricu«, dlouhý, soukenný, bílý plášť, vzadu se širokým čtvercem »hazochou«. Není zdoben mimo červené lemování.

Na krku mají vždy černý šátek »halstuch«, u mladých na konci se střapečky. Klobouk starocerovský býval malý, kulatý s vysokým okrajem a bez stuhy, nyní kupují si klobouky rozmanitých městských forem a svobodní připevňují si na předu růžičky a cetky, jež dostali od děvčat.

Na nohou v zimě i v letě všichni nosí boty, »čižmy«. Mimo čižmy dříve měli »botky« a »crieve«. Botky byly nižší čižem a stahovaly se к noze těsně vždy na straně řemínkem; črieve měly podešve sešité se svršky zevně a v zadu vysoké tenké podkovky.

Do práce je ovšem šat mnohem jednodušší. Tu stačí košela splývající přes gatě, zástěra a čižmy.

Staří Cerované mívali dříve vlasy dlouhé až na ramena a volně česané, nyní až na několik starců nosí vlasy krátce přistřižené.

Mnohem ozdobnější a složitější je šat »háby« žen, zvláště svobodných. Košile nazývá se »rubáč«, je mnohem delší mužské, nahoře sahá nad prsa a zavěšena je na ramenou tkanicemi. Na rubáč obléká se »stánka« široký pruh plátna, sešitý a pěkně červeně vyšívaný nebo vytkávaný. Oblékal se na boky přes hlavu a to velmi obtížně — obyčejně jedna žena pomáhala v neděli druhé; — nyní stánka se zapíná na straně a zavěšuje na ramena »žin-kami«. Účel její je, aby vzadu nebylo viděti bílý rubáč. Ve všední den nebo v době smutku nahrazuje stánku kus tkaniny přišitý vzadu přímo na košili.

Sukní je celkem asi šest druhů. Je to »kecela«, bílá sukně z tenkého, koupeného sukna, jež se skládá velmi uměle v rance. Nosí ji jen mladé ženy. Dále je »zástěra«, bílá, doma robená pro starší a v době smutku. »Sukna« ze zeleného sukna, velmi teplá; z jemnějšího, ale též zeleného sukna je »inglia«. Starodávná je »hara« z dosti hrubého, zeleného sukna doma pracovaného. Tu dnes nosí jen staré ženy a to v zimě. Posléze drahá sukně z bílého damašku nazývá se »kyntes«. Všecky sahají pod kolena a upevňují se tkanicemi.

Na rubáč a stánku obléká se »oplecko«, jež podobá se velice krátké, jen po prsa sahající košili. Na předu se shora je rozstřiženo — jmenuje se to »nádro« —, aby se mohlo přes hlavu navléknouti. Je rancováno a toto rancování přechází na krku v límeček »golier« pěknou a v tvrdém plátně pracně zhotovenou výšivkou ozdobený. Rukávy jsou široké, vykasané po loket a nahoře na rameni ozdobené obdélníkovým vyšíváním nebo »vyřezáváním*. Rozměry a poloha této výšivky odlišuje jednotlivé dědiny tohoto okolí. Na sukni bere se »šata« pestrá zástěra, rančovaná, se širokým pasem zvaným »hazoka« ; od hazoky středem zástěry našita je stužka »mréžka«. Jednodušší zástěra bez ranců a hazoky jmenuje se »fertucha«. Šatu nosívají do kostela, fěrtuchu na všední den a v době smutku. Pod hazokou všechny ženy nosí »pás«, jenž plete se mřížkovitě na krosienkach, -— pro mladé ženy, aby byl lesklý, z vlny, pro staré z hrubého konopí. Je tmavomodrý a podle toho jaké jsou jeho konce, je buď pás »se sukencom«, »hrckom« nebo »gombovany«. Ovíjí se kolem těla třikráte a vzadu ze spodu nechají se viseti konce, jichž pestré zbarvení pěkně se uplatňuje zvláště na bílé sukni. Na oplecko obléká