a přes Solnohrad táhli Habáné do Rakous, avšak výroba majoliky v Solnohrade datuje se teprve od r. 1737; pak zdá se býti pravděpodobné, že je to spíše výhonek vypučivší z poznání výroby slovenské. Roku označeného založil si džbánkářskou dílnu v Solnohrade Michal Moser,1) tedy v čase, kdy slovenská majolika byla v největším květě. Moser byl rodák z Lechers-dorfu v Dolních Rakousích a podle práce jeho soudě, vyučil se umění svému někde na Moravě, nebo v Uhrách. V Solnohrade byl tedy cizincem, a jako takový měl potyčky s tamějšími hrnčíři, kteří jen obyčejný tovar kuchyňský hotovili i měl potahování s vrchností, dokud nevydobyl si povolení ku postavení peci. Byl tedy Moser v Solnohrade prvním a jediným řemeslníkem svého druhu, a nebyl Habánem; takového jména mezi nimi vůbec nebylo. Avšak jeho výrobky označovány byly jako »Weiss-Brüderisches Geschirr«, což také svědčí pro moje tvrzení.

Zevnější vlivy, jaké jeví se ve vývoji slovenské majoliky, byly, vyjímaje italsko-český na počátku a delftský ku konci, vesměs vlivy francouzských fabrik fayenceových, jmenovitě Rouen, Strassburg, Monstier, Rennes, Sěvres, ale tyto jsou pozdějšího data, a jak slovenští, tak i habánští džbánkáři seznamovali se s nimi indirektní cestou, přijímajíce je z výrobků holičské továrny.,

Slováci jsou vysoce nadáni přirozeným smyslem pro výzdobu ornamentální, že se jim v tom oboru žádný národ v Evropě nevyrovná. Jejich vyšívané práce obdivují se na všech výstavách a všude žnou první odměny. Tento svůj talent dokázali také ve své majolice."

Habáni, jako členové sekty anabaptistické, přísně zachovávali předepsanou skromnost a jednoduchost ve všem, v šatstvě i ve svém okolí, takže ani obrazů, ani sošek, ani oltářů ve svých modlitebnicích nedopouštěli. Za takovýchto okolností musel býti u nich také všechen smysl pro krásu a umění vůbec otupován, proto nemůže nikdo u nich předpokládati uměleckého tvoření. Habáni byli pouze dovednými a pilnými řemeslníky, kteří práci svou svědomitě a důkladně prováděli. Avšak mohutná byla jejich snaha po bohatství, která jejich průmysl i obchod stále velice vzpružovala.

Habáni přiučivše se na Moravě a na Slovensku majolikové výrobě od Českých bratří v druhé polovici XVII. stol. ihned uchopili se této výnosné práce. Osvojili si techniku, a brzo věrně i zručně kopírovali českoslovanský ornament, který českobratrští a slovanští džbánkáři tvořili.

Mezi Habány ovšem byli také hned od počátku hrnčíři, dokazují to mnohé zápisky, ale majoliková technika jest od obyčejného hrnčiřství mnohem dokonalejší a umělečtější. Také džbánkáři vždy se rozeznávali cd prostých hrnčířů a v Modré měli také své osobité cechy.

Habánské dílny džbánkářské stály pouze ve čtyřech obcích: v Sobo-tišti, Dobré Vodě, Dechticích a ve Velkých Levárech. V ostatních obcích, v nichž Habáni osazeni byli, jejich džbánkářství bylo nepatrné neb pochybné, nebo prováděli ho Slováci aneb vůbec žádného nebylo; tak: Ko-šolná, Čachtice, Chtělnice, Trenčín, Búr, Sv. Jan, Farkačín, Častkovec, Brodské, Dolné Orešany, Kúty, Podola, Dubnica, Soblahov. Naproti tomu bylo v krajích těchto mnoho takových obcí, v nichž Habánů nebylo a přece tam džbánkářství a hrnčiřství velice kvetlo; tak: Modra, Smolenice, Trnava, Suchá, Horné Orešany, Halmeš, Pudmerice, Kuchyňa, Častá, Vístuk, Boleráz, Frašták,