sleduje cíle takové) a ne národopisný, zasluhuje přece pochvalné zmínky

i v literární rubrice »Národopisného Věstníku*. Jeť vůbec celé bytí uherských

Slováků příliš úzce svázáno s jejich »narodopisem«, s poznáním jejich národní

individuality, pokud je odlišuje od nás, od Malorusů a od Maďarů, a ovšem

i s uvědoměním si vlivu, jakým na ně působí element maďarský. Po té

stránce kniha p. Čapkova, ovšem nebuduje na hlubší analysi a studiu,

ale užila aspoň svědomitě novějších prací a oživila je na mnoze dojmy

z autopsie. Konalť p. Čapek r. 1903 speciálně cestu z Ameriky na

Slovensko. O obsahu knihy poučují tyto nadpisy kapitol: 1. The Slavs,

2. Panslavism, 3. The Slovaks : Past and present (Minulost a přítomnost),

4. Language and Literatuře (Jazyk a literatura) 4. Social Conditions

(Sociální poměry), 5. Magyar Brothers in Law (Maďarští švakři), 6. Perse-

cution (Pronásledování), 7. Index.

Jak jsem pravil, kniha předem nečiní nároků práce vědecké. Účelem

bylo jen informovat americkou veřejnost a tomuto úkolu vyhovuje dobře a

*

Черногоргя въ en прошломъ и настоящемъ. Составилъ П. Ровинскiй. С.-Пб. 1905. Str. XIV. 4- 693.

Tímto svazkem ukončen jest druhý díl velikolepé monografie P. A. Ro-vinského o Černé Hoře. Celý tento druhý díl jest výhradně národopisný. Nepopiratelná zásluha Rovinského jest, že sebral bohatý materiál, který třeba zpracovati vědecky, především srovnati s analogickým materiálem jak všeho Srbstva tak všeho Slovanstva, což autor sám nemohl učiniti. Všecko, co jest v knize p. Rovinského pouhý materiál, nezpracováno, jest cenné; ale co sám chtěl více méně zpracovati, trpí nevědeckostí. Sbírce černohorských písní předsílá obšírný úvod, ve kterém mluví »o сущности и характера пЬсни вообще и сербской въ частности» (str. 1—11). Autor ani tu ošem nepočítá na nějaké theorie vědecké. »Píseň tvoří korunu svobodného (?) tvoření národa v duševní jeho činnosti,* praví na samém počátku úvodu. »Tato činnost lidu nalézá se mimo(?) všechny vnější povzbuzující příčiny, jest úplně (?) svobodná, vyplývá přímo z duše jeho, z jeho vnitřního povzbuzení vyliti svoji duši v slovech a harmonických zvucích. Daleka jsouc (?J všech praktických cílů, píseň uspokojuje morálně estetickou (?) potřebu národa.« Kdybychom četli takovýto názor na podstatu národní písně v nějaké knize z konce XVIII stol., považovali bychom to za vhodné pro tu dobu a krásné. Ale v publikaci akademické na počátku XX. stol. jest to poněkud naivní.

Překrásným živlem nejsou p. Rovinskému v písních obrazy poetické, nejsou symboly, nýbrž věci přejaté z mythologie; vskutku však theorie mythologická byla zavržena již před 50 lety, ale p. Rovinskij spokojuje se pracemi vydanými ještě do činnosti F. Buslajeva. Více nebo méně vážnější význam má část úvodu: o metrice srbských písní, ačkoliv ani zde nepodává se nic nového. Pozorování autorova, týkající se místního koloritu některých písní, jsou zajímavá, ale měla by se ještě pověřovati; odděluje písně podgo-rické a vasojevské, ve kterých prý silněji vystupuje lyrické pojímání lásky a pozoruje se jakási zpustlost mravů se strany ženy. Zde spatřujeme turecký vliv jako ve hrách. Jedna kučská píseň činí narážku na zneužívání svata vůči nevěstě, nač vlastně v Černé Hoře nemáme ani jednoho příkladu. Dále mluví p. Rovinskij zvláště o písních lyrických (str. 11—18.) a epických (str. 19—58.); charakteristika jich podaná podle A. Sörensena (v 16., 17.,