str. 145
19., 20. sv. Jagicova Archivu) daleko není jasná, a my klademe daleko výše pokus samého Rovinského určiti charakteristické a významné zvláštnosti písní u kmene Vasojeviců (290—312 ) s přiloženými 22 ukázkami. Průběhem mnoha let sebral Rovinskij 149 písní lyrických, 9 náležejících »poturcenym Srbům«, 15 provázejících hry a žertovných, 12 ukolébavek, 55 svatebních, 10 lyrických (?) »s epickým obsahem« a řadu čistě epických. Poslední oddíl obsahuje zprávy o srbském dialekte černohorském (474—687.) se zvláštními exkursy o jménech osobních, o terminologii topografické a o místních jménech. Na konec jest připojen slovník s vysvětlivkami a příklady. Vůbec všechny díly spisu Rovinského jsou znamenitým pramenem pro přesné poznání Černé Hory ve všech směrech. A. Jacimirskij.
*
0. КудринскпЧ. Литовцы. Общи! очеркъ. Вильно. 1906. Str. 70.
Krátký tento náčrtek o Litvanech zasluhuje, aby mu byla věnována pozornost i se strany odborných etnografů, poněvadž jest sestaven na základě více nebo méně nových pramenů a to i polských. Ovšem, snaha autorova po úplnosti a pozoruhodné jeho stranění archeologii, zavinily stručnost v místech, která by byla pro nás zajímavá těmi neb oněmi podrobnostmi; ale v ruské dosti chudé literatuře o Litvanech i tento náčrtek jeví se poněkud sympatickým. Tak nacházíme příliš dlouhou a dosti nudnou první kapitolu: »Древньйшiя извьстiя о литовцахъ« (str. 3—43). Přes to, že autor si usilovně přál stati na úrovni vědy — nepodařilo se mu projiti mezi Scyllou a Charybdou slovansko-litevských starožitností, a ukazuje se, národní název Litevců se měnil skoro každé století, při čemž citáty původních pramenů béře Kudrinskij z druhých rukou, aniž by poznamenal stránku, místo a rok oněch knih, které jako by znal.
Vše to, co ve své knize mluví o životě starých Litvanů, trpí oním idea-lisováním dávnověku, které tak jest charakteristické pro učence-romantiky ruské i slovanské v létech třicátých a čtyřicátých, a které trpí nevědeckostí se stanoviska mnohých disciplin národopisných. К doplnění poměru sousedních národů (str. 19—20) k pohanským Litvanům (Litvané přijali formálně křesťanství teprve na konci XIV. stol.) dodali bychom stálý epitet Litvy v národních písních rumunských: »Litva-spurcatä«, t. j.: Litva nečistá, ošklivá, národ nevěrný, lstivý, vzdalující se od víry, nečistí pohané. V českém slovníku Rozkošného: Lytwenyn značí barbarus. Podrobněji v monografii L. Satnénu: Incercare asupra semasiologiei limbei románe.
Necháme stranou III. kap. »Историческое прошлое Литвы* а IV. Борьба литовцевъ за свою национальность*, které daly autoru podnět, aby dosti energicky vyjádřil před ruskou vládou svoji oddanost ruskému žezlu. Pro národopisce jsou mnohem zajímavější následující kapitoly: V. »Современная Литва-Природа страны. Археологпчесшя раскопки« (str. 41—47). VI. » Современный бытъ лптовцевъ« (str. 47—63) а VII. »1Оридичесюя воззр-Здая литовцевъ« (str. 63—70).
Předností jich především jest, že autor užívá ve statistických zprávách nových údajů, což se и nás zřídka děje; na př.: o zaměstnáních v guberniích, kde převládá živel litevský, o průmyslu atd. Bohužel, Kudrinskij nechce nijakých podmínek hospodářských brati v úvahu. Věc vysvětluje někdy velmi prostě: »Litvan nerad žije v městech (str. 47), zamilovaná hospodářská soustava třípolní (str. 50), Litvané rádi se zabývají rybolovem (str. 55), do továren
