9. Dřevo na kuření dostává od církví 6 starých aneb 5*/^ metrických sjah; krom toho ale na půl sezení školské hory připadající ročitou částku, což církev do školského dvora dováží.

10. Od každého hospodara na 4 dobytkách orajícího púl kýly, na 2 orajícího 4 mierky to jest půl druha mýtovníka; od želiara írek majícího jeden mýtovník obilí a to polovic žita a polovic roži dostávati bude, což spolu činí 38 kyl. Želiar bez íreku dom mající jako i řemeslníci na svou ruku pracující platí ročitě 3 groše v striebre to jest 15 krejcarů r. č.

11. Za vynaučování skrze zákon nařízené opětovací školy v obecní kassy ročitě 20 zl. r. č. přijímati bude.

12. Obecnou pašu po 1/2 urbarialního sezení míti bude.

Listina tato zvláště pěkným úvodem svědčí o horlivosti evangelíku ve školství; škoda, že často zůstává jen při napsaných slovech. Malý počet dětí je příčinou, že se s nimi rodiče velmi mazlí a často bezdůvodně neposílají do školy; a donucovacích prostředků tu není.

К oddílu o důchodech učitelských nutno uvésti několik poznámek. Kantacie spočívá v tom, že na Boží hod vánoční, velikonoční a svatodušní a o posvícení — »hostine« — obchází kurátor s kostelníky stavení a vybírá pro učitele z každého domu 2—4 kr. a koláč; na Martina vybírá hrách, na Blažeje vepřové maso, na Jiřího vejce a na první den adventní pšenici různě dle zámožnosti. Posléze mimo uvedené přistoupila poslední dobou též podpora státní 200 K. Jest však třeba zvláště o ni žádati a povolí se jen tenkráte, když obec dokáže chudobu. Na počátku mnoho obcí nežádalo, neboť se domnívaly, že maďaronský vliv na takové školy bude ještě větší. Když však se ukázalo, že stát nařizuje dle svého i když nepřispívá ani haléřem, tu žádají obce již hojněji.

Nyní by bylo snad na místě uvésti něco o náboženských úkonech. Zde však — pokud jsem mohl pozorovati, není mnoho rozdílů a proto omezím se jen na stručný přehled. Kotel cerovský je jako všude u evangelíků velmi jednoduchý, ač se mi zdá, že poslední dobou dalo by se užiti i slova zanedbaný ; větší piety jistě by neškodilo. Dnešní stavba pocházející z r. 1850 nevyniká pražádným způsobem. Mnohem zajímavější byl asi starý kostel, jak svědčí několik dřev použitých ve vazbě nového a ozdobených barevným národním ornamentem.

Pobožnosti jsou velmi prosté. V sobotu mezi 4—5. hodinou vyzvání se к »vecierni«. Po odzvonění všichni zanechávají polní práce, vracejí se domů a činí jen přípravy na neděli. Večerní pobožnost v kostele spočívá v tom, že zpívají se dvě písně, farář se pomodlí a požehná lid.

V neděli před vlastní pobožností lid sám zpívá veden jsa jedním zpěvákem. Obřady počínají tím, že kněz zazpívá před oltářem »Nejsvětější« nebo »O, Ježiši«, načež mu sbor odpovídá. Pak se zpívá, na to je antifona, opět píseň, evangelium neb epištola, třetí píseň počínající slovy »My veřime . . .« Po té je kázání, antifona a požehnání. O slavnostech zpívají se čtyři písně. Písně zpívají se celé, ač jsou často neobyčejně dlouhé a to v polohách velmi vysokých; kdyby učitel začal poněkud níže, již v několika taktech zpívá lid o několik tónů výše. Zpěvníku užívá se všeobecně Tranovského. Poslední dobou dřívější horlivost v návštěvě kostela ochabuje. Ještě jedna maličkost z počátku byla mi divná. Zeny a děvčata do kostela berou si vždy kytičky vonných rostlin a mezi bohoslužbou neustále si к nim voní a občas navzájem si je i přes lavice neustále vyměňují; jistě tím zahánějí spaní.