však ve svém obvyklém okolí. Ale mimo vísku v jiné větší obci, kám přišli na trh aneb v jiných záležitostech, bylo velmi těžko, ba obyčejně nemožno pohnouti sedláka aneb selku, aby šli s cizincem do jeho hostince, neboť tu cítili se osamělými v okolí nezvyklém, cizím. Tyto obtíže plynoucí z přílišného objemu a z přílišné tíže nástroje nebyly jediné. Bylo vůbec těžko najiti lidi schopné a příhodné. Pro poznání vlastního dialektu bylo nutno vyloučiti zpravidla mladší lidi, kteří odbyli školu, vysloužili vojnu, pobyli delší dobu v jiných krajích. A mezi starší generací bylo ovšem těžko najiti vhodné individuum: buď neměli předních zubů aneb mluvili nejasně, nezřetelně, aneb byli nahluchlí, aneb působil na ně podivný nástroj, buď vypukli v hlučný smích, jakmile se přiblížili fonografu, aneb oněměli, a mluvili-li vůbec, to nesouvisle, ač před tím volně vypravovali. Zpozoroval tu Rešetar vůbec, že bylo velmi těžko najiti někoho, kdo by byl uměl něco souvislého vypravovati několik minut. Podivil se nemálo, jak vzácný jest člověk, který by uměl vypravovati povídku. Maje pouze zájem dialektologický, vyloučil úplně písně lidové, které mají pro jazykovědu mnohem menší cenu než ukázky v řeči nevázané. Ale poznamenal při tom, že právě zpěv mnohem lépe zachycuje fonograf, i v tom svém ještě nedokonalém ustrojení. Může-li se fonografických záznamů všeobecně užívati к účelům jazykovědeckým, může-li jich užívati, kdo dotyčný dialekt poprvé slyší v reprodukci fonografu, o tom Rešetar má jisté pochybnosti, nicméně troufá si říci, že fonograf má velikou budoucnost pro studie linguistické, neboť jen jím možno na všecky časy zachovati dialekty a jazyky neustále se měnící v jisté fasi, možno zachovati jazyky, dialekty již vymírající, a to nemůže sebe podrobnější popis, jelikož čtenář vždy bude míti jen svou představu, bude slyšeti jen onen zvuk, který sám připíše mrtvému znaku písemnému. Prese všecky obtíže, které měl srbsko-chrvatský dialektolog, přece mohl zachytiti některé dobré ukázky dialektické.

Současně s prof. Rešetarem byl též od vídeňské akademie fonografem opatřen a od »balkánské komise« vyslán na ostrov Lesbos za studiemi rovněž linguistickými prof. P. Kretschmer. Ve své zprávě přiznává tento učenec,1) že fonografem, který dostal od akademie, možno učiniti trvalé záznamy daleko lépe než obyčejným aparatem Edisonovým a že možno nyní již tvrditi, že tímto nástrojem lze dosáhnouti obmýšleného účelu, zachovati na všecky časy ukázky jazyka, podrobeného stálé změně, ba namnoze záhubě, aby se staly přístupnými lidem, kteří nemohli dotyčné nářečí slyšeti na samém místě. Ale odkazuje stejně jako Rešetar na značné obtíže při dopravě velkého, těžkého a zároveň jemného a citlivého aparatu. V krajinách, kde není ani železnic ani hostinců, v hornatých krajinách nescestných jak na jmenovaném ostrově, nelze ho vůbec dopravovati. Kretschmer měl i ostatní obtíže stejné jako Rešetar; lidé měli jakýsi strach před kouzelnickým přístroj em, dokonce žáci řeckého gymnasia v Mitilini prosili svého učitele, aby je nenutil mluviti do fonografu. Stejně jako srbsko-chrvatský dialektolog vyslovil se i řecký dialektolog, že by se lidé měli zrovna učiti, jak mluviti do fonografu, neboť aby se docílil dobrý fonogram, jest zapotřebí silného hlasu a neobyčejně zřetelné artikulace. Ale při tom školování hrozí jiné nebezpečí, že se ztratí přirozený spád řeči. Snadněji jest zaznamenávati písně lidové, a tu se osvědčí fonograf nejlépe. Stává se neocenitelnou pomůckou, jelikož jest na mnoze nemožno zapisovati nápisy notovým písmem. Ale při