pochlubiti, že když se tento radil o sbírání lidovědných materiálů pomocí fonografu, bylo pořídilo již velkou sbírku půldruhého tisíce písní asi na 500 cylindrech.1)

Pro linguistiku nejsou tedy tyto pokusy vídeňské akademie věd valně uspokojivé. Než nám jedná se, jaký význam by mohl míti fonograf pro národopis. Ohlédněme se, jakých výsledků dodělali se v tomto ohledu jinde.

Důležité jsou tu dvě větší sbírky ruských písní, které byly pořízeny právě pomocí fonografu. Sběratelka a vydavatelka první sbírky, E. Lineva2) poukazuje v předmluvě na velké obtíže, ba takřka nemožnost zapisovati přesně jen pouhý text zpívaných písní, i když si dá sběratel text odříkávati. V paměti pěvce lidového jest nápěv tak těsně spojen s textem, že nechápavě a roztroušeně se dívá na toho, jenž na něm žádá, aby píseň nezpíval, než odříkával. Když se stane pokus mu podříkávati, začne hádka, a zpěvák naprosto poplete píseň. Text jest proň nemyslitelný bez nápěvu, jakož i nápěv bez textu. Toto pravidlo mělo by platiti též pro sběratele. Odstoupí-li od něho, nemůže jeho záznam býti spolehlivý ani co do literární ani co do hudební stránky. Tento nedostatek bohužel vyskytuje se u přemnohých sběratelů a prosti jsou ho pouze ti, kteří zapsali písně podle zpěvu lidového. E. Lineva probírá starší i novější sbírky ruských písní a ukazuje, jaké právě nedostatky v těchto zápisech vznikly z toho, že nebylo náležitě šetřeno pravidla od ní vytknutého. Aby si opatřila, pokud možno, přesné zápisy lidových písní, uchýlila se o pomoc к fonografu, a řadu let sbírala pomocí fonografu písně po různých krajích Ruska. Ohlášená tu sbírka, nevelký to výběr z velkého počtu písní, podává první pokus sbírky polyfoni-ckých písní pomocí fonografu pořízené, celou řadu různorodých písní se všemi rázovitými zvláštnostmi, se vší přesností bez všelikých změn a příkras, tak jak je zpívá lid. E. Lineva jest přesvědčena, že právě fonograf umožňuje přesný záznam schematu písně, podává tempo i charakter provedení, určuje nechybně rhythmus. Fonogram srovnává s fotografií. Fonografem možno zachytiti píseň se všemi podrobnostmi, celý její stil. Připouští ovšem, že mohou i při zápisu nápěvu sňatého s fonografu písmem notovým vkrádati se subjektivní omyly, a tu doporučuje, aby sběratel dal pověřovati zápisy lidmi s jemným sluchem a sice zvláště opět lidovými pěvci. E. Lineva velice podrobně vypisuje, jak si vedla právě při zapisování písní podle fonogramu a tyto její poznámky buďtež našim sběratelům doporučovány к bedlivé úvaze. Sběratelka připouští různé obtíže, které fonograf v dosavadním svém stavu poskytuje. Činí celkem podobné poznámky, které učinil Kretschmer, a budiž tu poznamenáno, že pokusy ruské sběratelky sahají počátky svými do starší doby, než pokusy učenců vyslaných od vídeňské akademie věd. Patrně neměla ani tak zdokonalený přístroj, jakým mohli disponovati Rešetar, Kretschmer a Wettstein. Neučinila ani všeobecnějších poznámek, jak se lid choval к nevídanému přístroji, a jak fonograf přijímal různé písně. Pouze z jejích poznámek o různých písních jí vydaných a jejích pěvcích, po případě pěvkyních, můžeme vyloviti kritická zrnka, která význam fonografu, v nynějším sestrojení jeho ovšem, nemalou měrou zmenšují. Tak ku př. zaznamenala o jedné své pěvkyni, mladé a neobyčejně veselé to ženě, že zpívajíc píseň, která se v jejích představách stotožňovala s tancem, nakazila celý, z osmi osob se-