stávající, sbor svým veselím, a to se odrazilo i na fonografu: nálada znamenitě byla podána, ale technická strana utrpěla, neboť zapadaly do fonografu i zvuky dosti divoké. Nepříjemně ohlásilo se ve fonografu, když píseň v malé komnatě příliš hlučně se zpívala. V jiné písni, zpívané od pěti žen, bylo slyšeti pouze dva jasné hlasy, v jiné písni, zpívané od 8 mužů, zbylo ve fonografu pouze 6 hlasů. Vydavatelka připojila na konci svých vývodů řadu výroků lidových o fonografu. Z těch možno souditi, že lid nebyl celkem jat jakousi pověrečnou bázní před nevídanou mašinou, ani obzvláštním úžasem. Někdy ještě poučoval lid pěvkyně, aby do »trouby« strčily »huby«, ne-odvracely jich na stranu a p. Sám pak lid nasvědčoval, že fonograf věrně podává jeho písně: »Sotva pochybíš, už to vytkne,« »Jak se mašinka rychle naučila,* »Jděte poslechnout svou píseň,« »Lidičky! z trouby zpívá lid!«, »A kde to sedí?«, »Zrovna šest lidí v troubě zpívá,* tak a podobně vyslovoval se dobrodušně lid.

Fonografu užil ještě novější jeden sběratel A. D. Grigorjev1) na své třetí cestě do Archangelské gub. r. 1901. Nenaříkal sice na objem a tíhu jak vídeňští sběratelé, naopak liboval si, že si opatřil lehký a dosti přesný fonograf (přesněji řečeno grafofon), který vážil i s bedničkou jen 10 liber (ruských) a mohl se tedy po případě i v ruce nositi, než přece měl značné obtíže. Měl křehké voskové válce a Grigorjev moc musel dbáti, aby je tak opatřoval, by se nezaprašovaly ani nepolámaly. I v železnici byl nucen bedlivý dávati pozor, aby nikdo do nich nevrazil, pod lavicí do nich neuhodil nohou, aneb neshazoval dolů atd., předati je jako zavazadlo teprve bylo nebezpečné. Ještě tíže bylo na vozíčkách bez per, po cestách pustými severoruskými kraji: tu je musel stále držeti v rukou. A přece se mu některé válce polámaly, když pečlivě zapakovanou bedničku, uschovanou do koše, předal železnici jako zavazadlo.

Pěvce své předem bedlivě poučoval, jak se mají chovati a jak mají zpívati, ani příliš hlučně ani příliš slabě; vybíral vůbec jen spolehlivé pěvce a smělejší. Vybíral také pečlivě písně epické, které chtěl zaznamenati, hleděl, aby měl nápěv pokud možno každé »byliny« a to ne z jednoho místa, ale z různých, tak aby bylo možno nabyti představy o nápěvu čili nápěvech každé byliny, o versích podle míst a osobností a o rozšířenosti toho kterého nápěvu. Na jednom válci bylo možno ovšem zaznamenati poměrně neveliký počet veršů, jelikož záznam celých bylin bylo by příliš drahé a nepraktické. A tak spokojoval se, zaznamenávaje obyčejně 5—10 veršů každé byliny, a někdy též několik posledních jejích veršů. Při přenášení písní s válců učinil Grigorjev poznámku, též do jisté míry obmezující význam fonografu. Jeho specialista hudební, který pro svou průpravu hudební a jemný sluch zvláště se hodil ke zpracování nápěvů fonografem zachycených, neboť znal také lidový ruský zpěv, vnášel přece aspoň do slovní části písní jisté »opravy* následkem svého vlastního jihovelkoruského dialektu, který se, jak známo, rázně odlišuje od severovelkoruského dialektu, a toto pochybení bylo usnadněno tím, že bylo některá místa z fonografu slyšeti ne právě jasně a výrazně. A tak byl vydavatel nucen aspoň text od hudebníka dle fonografu zapsaný znovu opraviti.

Jak viděti, uplatňuje se do jisté míry subjektivism vydavatele, když ne při původním zápise, tedy při spisování materiálu, nechťsi slovního, nechťsi