str. 176
Др. Сима Tpojaновиh, Божиh, Београд. 1905. Отштампано из »Српског Квъижевног Гласника.
Trojanovič má za to zrovna tak jako Řehoř Krek (Einleitung in die slaw. Literaturgeschichte. Graz. 1887, str. 571), že svěcení křesťanského »Bozice« připadá ve skutečnosti do téže doby, kdy pohanští Římané slavili »den narození nepřemoženého slunce*, t. j. nové sesílení slunečního světla a teploty po zimním slunovratu. Římané, a jak to jest vidno z mnohých znaků, i ostatní národové arijští v Evropě věřili, že v čase těchto slunovratů musí slunce podstoupiti těžký boj s nepřáteli —• s draky, kteří ho chtějí pohltiti a j. — a když je přemůže, vychází z tohoto zápasu omlazeno a obnoveno. Proto bezpochyby slavení tohoto jeho návratu trvalo větší počet dní po zimním slunovratu, a Trojanovič nachází, že řada »božičných« svátků počíná se u Srbů již dnem sv. Ignáce (20. prosince). Zdá se mi však pravdě nejpodobnějším, že samotný den »Bozice« jako nejhlavnější v řadě těchto slunečních svátků není zbytek z pohanských dob, spíše že teprve církev křesťanská jej upevnila jako den Kristova narození.
Po krátké úvaze o době »božiéných« svátků Trojanovič věnoval veškeren ostatní výklad otázce o významu »badnaka«. Proto uvedl větší počet příkladů z různých srbských krajů *) a v nich vytkl to, co nalézá čistě pohanským a přichází k výsledku, že »badnak« jest modla. Tato modla, praví, hrávala »pro zdánlivý sluneční chod a návrat« na domácím ohništi »nebeskou scénu«. Musila se »každý rok obnovovati, jak i to slunce činí, a proto moc badňaku jakož i jeho částí na polní, lidské, a dobytčí démony trvá jeden rok« (str. 17),
Tato myšlenka je zajisté velmi vábná a mnohé črty z těchto obyčejů, jichž Trojanovič užil ve prospěch svého tvrzení, jasně dokazují, že národ srbský jistě shledává v badňaku samém aneb ve spojení s ním jakousi vyšší bytost. Pak však by musily se přemahati značné nesnáze při konečném řešení této otázky ve smyslu, ve kterém ji pojal Trojanovič. Především bude přirozeně potřebí mnohem hojnějšího srovnávacího materiálu z obyčejů ostatních arijských a na prvém místě slovanských národů. Dále pak tu povstala zásadní otázka: zdali hlavní pojem a účel »badňaku« může se uvésti v souhlas s pojmem modly? Modla je umělá představa (socha neb obraz) nějakého božství na onom stupni lidské víry, na kterém již člověk byl s to nadpřirozenou bytostí mysliti něco, co jest odloučeno, samostatně od obyčejných předmětů v přírodě. Modla jest tedy dílem lidských ruk a člověk v ní vidí jen přibližnou představu svého božství domnívaje se, že to božstvo může (ale nemusí vždy) zvoliti si modlu za své sídlo aneb aspoň jí propůjčiti nějakou část své nadpřirozené moci. Modly se staví na význačná posvěcená místa aneb do chrámů a přinášejí se jim oběti; samy pak modly
1) Jak pak obyčeje s badňakem v různých srbských krajích značně se liší jedny od druhých a jak jest těžko vystihnouti na základě jich základní názor lidový, ukážeme na tomto příkladě. Trojanovič uvádí, že v Miljkovci u Nise, ve Svrljigu a v okrese visockem (oba poslední jsou části jihovýchodního Srbska) je obyčej, že se badňak obalí a oblékne v novou a čistou a to vždy mužskou košili, a vykládá to jako lidovou představu o badňaku jako mladém lidském stvoření (novorozeněti). Za tím však obyčeje z černohorských Brd ukazují zcela opačnou představu. Tam při hlavním badňaku obyčejně se nechává »brada od badnaka« (část uštípnutá asi 1/4—1/2m), což značí, že se badňak nepokládá za novorozeně nýbrž za dospělého člověka. Tak ostrý rozdíl mohl jen tak vzniknouti, že obyčeje v jednom z těchto krajů (a možno i v obou) utrpěly pod postranním vlivem značné změny. Možno, že představa o badňaku jako novorozeněti povstala pod vlivem křesťanství a že tu tím se myslí novorozený Ježíš?
