nepřinášívají se nikdy za oběti, ani by se to — již pro úlohu, která jest modle vykázána — mohlo mysliti. Zdali tedy náš »badnak« odpovídá ve všem onomu určení, jaké má modla? Jistě tomu neodpovídá. Badňak se štípe v předvečer samého Božiée, tedy bezprostředně před upotřebením a to ze dříví syrového, které se docela nic neupraví uměle a které jest patrně předně a hlavně určeno, aby hořelo v ohni a udržovalo tento oheň několik dní (proto v mnohých krajinách badňak přikládá se každý den Božiée znovu na oheň, ale nenechá se shořeti nýbrž jen doutnati). Podle toho by se mohlo lehce souditi, že štípání a spalování badňaku nemohlo původně nic jiného značití než obyčejné přinášení oběti. Tuto myšlenku sám Trojanovíé pronesl (str. 17). Ale aby se rozumělo badňaku onomu, jak zachoval se až podnes, musí se ještě obrátiti hlavní pozornost na ony části našich vánočních obyčejů, ze kterých se jasně vidí, že národ spatřuje v badňaku cosi vyššího než prostou oběť: prokazuje se mu zvláštní úcta, ve všem, jak se s ním zachází; obracejí se к němu se slovy jako к rozumné bytosti, dokonce mu oběti přinášejí (maží ho medem, polévají vínem, posypávají zrním atd.). Jak by se mohlo vysvětliti tedy, proč tak národ zachází s badňakem?

Nemohu se zde pouštěti do podrobné úvahy o tom, než chci se ome-ziti jen na několik hlavních poznámek. Staří Slované velice ctili slunce a pokládali je za nebeský oheň. (Máchal H: »Nakres slovanského bajeslovi« str. 40). Poněvadž na zemi jest dřevo hlavním pramenem ohně, bylo přirozeno mysliti na nějaké spojení mezi prameny pozemského a nebeského ohně, tedy mezi dřevem a sluncem. Odtud mohla povstati představa, že ve dřevě jest jedna část sluneční blahodárné moci a odtud bezpochyby vzniklo uctívání ohně a domácího ohniště. Když pak v čase zimního slunovratu se nejvíce oslabilo sluneční světlo a teplo, největší náhradu za to mohl Slovan najiti v udržování nepřetržitého a silného ohně dřevem. Toto mu bylo velmi potřebné v jeho sídle s ostrým a kontinentálním podnebím. Mohl odtud lehko tedy povstati obyčej, že každý rok v tento čas dělají se a udržují se veliké ohně a s tím mohly ve spojení povstati i jiné obyčeje. Ježto pak brzy po slunovratu vyšlo slunce jako vítěz sesílenou světlostí a teplotou, byly první dni onoho obrození slunce pro nevzdělané lidi velmi významné i musily se tedy proto očekávati radostně a ztráviti veselým oslavováním. Z toho mohla se rozvinouti celá řada jiných obyčejů, kterými se vyjadřovala radost pro slunce omlazené a prosby — hlavně jako oběť — aby přineslo s sebou úrodný a ve všem hojný rok. Tak tedy samy přírodní úkazy a zjevy způsobily, že v čase slunovratu povstaly dvě skupiny obyčejů, a že jedna s druhou se stýká. Čím vůči tomu mohl býti »badnak« ? Bylť jistě hlavním představitelem oné první skupiny obyčejů jako nejhlavnější součásti velikých ohňů. Původně se zajisté štípalo více badňaku a to všechny z velikých silných klád. I pro jedno i pro druhé máme potvrzení iv dnešních obyčejích: větší srbské domy zajisté i nyní opatřují si velmi veliký badňak a řídký jest srbský kraj, v kterém by se vedle hlavního badňaka neštípal i větší počet menších (t. zv. »badnarice* na Černé Hoře. Viz Rovinskij: Черногор. II. 2 str. 169). Badňak i »badnaci« mohly původně sloužiti к tomu, aby udržovaly oheň t, j. doutnaly přes noc tak, aby na nich udrželo se řeřavé uhlí až do rána.1) К takové úloze »badňaka« vede několik obyčejů: 1. že se čeká stále, až badňak dohoří a oheň jej dobře zachvátí; 2. že domácí