když v stavbě povídky báchorko vité a žertovné stanoví takové rozdíly. Není pravda, že když žertovná povídka jest řetězovitě sečleněna, jest tu jen hromadění jednotlivých »švánků«, které měly dříve svou zvláštní samostatnou existenci, a namnoze ještě mají, kdežto prý články, motivy báchorky jsou možný jen v souvislosti, třebas že střídavé. Mnohé motivy »svanku« uvedeného »Bürle« nevyskytují se samostatně, leda opět v jiných látkách, v jiné souvislosti. Látek o hloupé ženě jest též několik, ale jsou přesně rozlišeny na př. povídka o ženichovi (muži), který si vezme svou nevěstu (vrátí se к ženě), najde-li ještě hloupější, povídka o hloupé ženě a muži, který našel poklad, a tyto povídky mívají dosti pevnou stavbu. Také jednotlivé motivy báchorek mohou se vyskytovati samostatně, vyskytují se v spojení jiném v látkách různých. Tu nelze jedním slovem spatřovati podstatný rozdíl mezi pohádkou žertovnou a báchorkou. I ta i ona mívají dosti určitou komposici.

Spis dovozuje dále, že jest mezi oběma těmi druhy podstatný rozdíl také ve formě vnitřní, báchorka jest objektivní, povídka žertovná subjektivní, neboť tu se vždycky přimísí jistý úmysl do vypravování, a tento úmysl, tendence jí dodává určité zabarvení. Báchorka bývá mimo všecken poměr к času a místu, к okolní přírodě; ve zvláště úzkém poměru jest báchorka к zvířeně. Povídka žertovná naopak vypravuje pouze o poměrech společnosti lidské a nemívá pozadí přírodního. Báchorka nezná hrubě jmen svých reků, aneb zná jména buď zcela všední neb zcela všeobecná. Báchorka vypravuje o poměru mezi rodiči a dětmi, dovršuje se vždycky sňatkem, kdežto povídka žertovná není vlastně takovou rodinnou historkou. Společenské kruhy v báchorkách vystupující jsou z pravidla nejvyšší, královské a proti nim vybírá se rek ze třídy nejchudší a nejnižší, kdežto v žertovné povídce vystupují z pravidla osobnosti ze společenské vrstvy vypravovatelovy, a zvláště řemeslnický stav nabyl v ní převahy.

Také v poměru к stykům pohlavním chce spis. konstatovati rozdíl mezi báchorkou a žertovnou povídkou, ona jest prý naskrze čistá a cudná, co o té nelze říci. Něco hlouběji měl se spis. zabývati, jak v báchorce líčen svět nadpřirozený, jak v ní vystupují bytosti nadlidské, jak v báchorkách zaměňují se různé druhy bytostí nadlidských, jak nověji vystupují obrové, pak místo nich lidožrouti, potom čert, a namnoze jen loupežníci.

Ještě jiný závažný moment chtěl by spis. dokázati; že prý vypravovatelé báchorek jsou hlavně, ne-li výhradně v kruhu žen (str. 64 sl.), muž že vůbec nevypravuje pohádek, než jen žertovné povídky. Z toho vyvozují se pak jiné důsledky: »Märchendichtung ist Frauendichtung«, celá podstata báchorky prozrazuje »weiblichen Sinn und Frauen-Gemüt« (str. 65), žena a matka jest prý tvůrkyní a správkyní pokladu báchorkového (str. 66), a jelikož к ženám nepronikala literatura psaná, tištěná, ženy selské a dělnické v starších dobách jistě nic nevěděly o literatuře, chce spis. vůbec vyloučiti literární tradice pro báchorku jakožto básnění ženské (67).

Sebrali-li někteří sběratelé svůj materiál výhradně téměř od vypravo-vatelek ženských — spis. připomíná Schnellera, sběratele italských pohádek a pověstí v jihotirolských krajinách, Lauru Gonzenbachovu, sběratelku sicilských pohádek, Ulricha Jahna, sběratele německých pohádek v Pomořanech, tož dokazuje leda, že v těch krajích skutečně pohádka, báchorka nalezla poslední útulek v společnosti ženské a dětské, sklesla v »kindermärchen«, »ammenmärchen«, »nursery tale«. Ale to zajisté jest již mladší stadium.

Definitivní a přesný soud o té otázce nelze učiniti, jelikož málo ještě, a teprve v novější době začali vydavatelé přesně udávati své prameny, za-