znamenávati své vyprávěče. U nás sebral Dr. V. Tille svou sbírku valašských pohádek vesměs od mužských vypravovatelů, pouze 1 báchorku a 1 pověst zapsal od ženy. V. Hnatjuk měl výhradně mužské vyprávěče svých karpatsko-ruských pohádek (srv. ЕтнограФ. Збирн. III., str. XIII. sl), rovněž tak Rozdolśkyj svou sbírku haličskoruských pohádek sebral vesměs od mužských vyprávěčů (ib. sv. I. a VII.) pouze 3 čísla ze 77 jsou od ženských a nejsou to čísla zvlášť vynikající. Ovšem není tu ještě pohádka pouhé »ammen-märchen«, nesklesla ještě v pohádku dětskou. Vezmeme-li sbírku pohádek ze západní Evropy na př. Sebillotovy Contes populaires de la Haute Bretagne, shledáme, že i tu ještě nikoliv nepatrná část báchorek sepsána byla z úst mužů, a naopak žertovné povídky »faceties« od žen (viz č. 32; 34, 35, 41 ve sv. 1.); ovšem i on nalezl právě mezi ženami výborné vypravovatelky, a vydal svědectví, že ženy lépe zachovávají staré tradice než mužové (viz sv. 2. str. XV.) — i v tom 2. sv. jsou facéties od žen vypravované str. 244, č. 49 Bývají i tu různorodé společnosti, ne pouze dětské, jimž se povídky vypravují, srv. předmluvu к 3. sv. této sbírky str. VI. sl. F. M. Luzel sebral svou sbírku »Contes pop. de Basse-Bretagne« rovněž převážně od žen a v předmluvě uvádí jmenovitě své dvě výborné vypravovatelky, kteréž dodaly mu největší poměrně část materiálu (I., str. X.), ale i tu sebrána jest ne nepatrná část materiálu od mužů (L, str. 25 č. 3, str. 40 č. 4, str. 143 č. 1, str. 198 č. 4, str. 219 č. 5, str. 241 č. 6, str. 367 č. 1), t. j. z 25 pohádek I. sv. jest 7 od mužů. Není zde místo, abychom zajímavou" tuto otázku definitivně řešili. Ale tolik jest jisto, že domněnky autora toho spisku, jistě zajímavého a nabádavého, nejsou správné. Bohužel spis se do své domněnky zrovna zakousl, že by s toho stanoviska chtěl řešiti otázku o původu pohádek. V této otázce prý můžeme dospívati к nějakému výsledku spíše, když přesně odloučíme báchorku a žertovnou povídku (»schwank«). Podmínky šíření jsou naprosto prý různé. Jen o posledních lze říci, že by se rychle šířily, snadně přenášely, kdežto báchorka prý nenáleží mezi »zirkulierende geisteskapitalien«. Žertovná povídka, nikoliv báchorka šíří se kulturou dle názoru p. spis.-ova. Doufáme, že důkladně změní toto své mínění, až se začne hlouběji zabývati studiemi pohádkoslovnými.

Rozdíl mezi báchorkou a »schwankem« nedá se ovšem vždycky přesně stanovití, jak si spis. ke konci svého spisku uvědomuje, a proto stanoví mezi nimi jakýsi přechodní druh »schwankmärchen«. Ale podle jeho výkladu měl by to býti mladší jakýsi druh vzniklý působením báchorky: nevnášejí se jen do báchorky rysy žertovné, než celá báchorka jest zpracována humoristickým a ironickým způsobem. Charakteristické slohové rysy báchorky se zachovávají, jen jiný duch se vnáší: pozorujeme úsměv ironie a satiry porušující báchorko-vitý tón, posměšné nadnášení nadpřirozeného, úmyslně podkopávající víru ve vypravované, vstupuje na místo vážnosti dětské, vyžadující bezpodmínečnou víru. Spis. jako příklad uvádí známý motiv o hlídání zajíců, co často se ukládá rekovi, a při čem přicházejí dámy z královského dvora, ba sám král do situace velmi choulostivé. Škoda, že spis. neprobral hlouběji tuto látku, a nestanovil, může-li skutečně býti považována za takový mladý plod onoho působení báchorky na žertovnou povídku. V žertovnou povídku mohou se zpřevraceti mnohé báchorkové látky, na př. jak se princezka může rozesmátí, závody v lhaní, o líné pradleně a j. Spis. chce dokonce konstatovati zvláštní pro tento druh pohádek formulku závěreční a sice »a jestli ještě neumřeli, jsou ještě na živě« a p. Mnohdy chce tu spatřovati parodie báchorek, parodování reka pohádkového: rek zbaven všech svých nadpřirozených vlastností