názorů kollárovských o povaze tohoto lidu. Proto z písní odstraňuje vše, co hřeší proti konvencionální morálce literární, opravuje v písních nepěkné obraty a neuhlazená slova, a ve folkloristických studiích jen nerad a opatrně dotýká se oné přirozené u lidu drsnosti, s kterou se všude setkáváme v životě. Dotkl jsem se toho pouze v kritickém rozboru jeho písní a bylo mu to do smrti nemilé, neboť po této stránce byl nepřístupně svůj.

S touto povahou Bartošovou je v nerozdílné souvislosti snaha zachovati co možná nejvíce a učiniti to co možná nejrychleji přístupno širokým kruhům. Proto čím dále tím vydává svazky rozsahem větší a přece nikoli bohatší obsahem, a také rychleji za sebou následují edice. Ovšem vysvětluje se to i přikvačujícím stářím a tudíž nejistotou, že bude mu možno vykonati alespoň největší část toho, co si předsevzal. Jeho píle, odevždy neobyčejná, stává se postupem doby tak úsilnou, že způsobuje mu až překrvení mozkové a první záchvat mrtvice. Leč ani tu neopouští ho štěstí: spatřuje ještě velkou část zavrcholení svého díla folkloristického, takže s klidnou myslí odchází na luhy věčnosti (10. června t. r.) v přesvědčení, že svědomitě vykonal vše, co za daných okolností mohl, že to konal z upřímného přesvědčení, z hluboké lásky к tomu lidu, v němž osud postavil jeho kolébku . . .

Své první pokusy literární kryl pseudonymem. Ale již r. 1874 vydal Anthologii z národních písni, kterou prozradil, kam směřuje jeho literární činnost budoucí. Snaha ta byla potvrzena příznivým přijetím sbírky, ale obrácena správněji к sbírání nového materiálu písňového. Překáželať mu v tomto novém díle sice úřední jeho činnost školská, a domluvy přátel aby vydal příhodné učebnice grammatické pro střední školy, také působily, že se pustil dříve do této práce. Leč od té doby, co na Těšínsku (působil v Těšíně 1866 — 69) zapisoval si písně a zvláštnosti mluvy, zejména o prázdninách bedlivě studoval rodný kraj po folkloristické stránce a čím dále, tím bezpečněji se přesvědčoval o tom, jaké poklady lze odtud vyvážiti. Kromě toho nesmíme ani zapomínati, že to bylo v době, kdy se к nám ze sousedních zemí západních i východních tlačilo folkloristické studium a kdy zejména písním, zvykům, obyčejům a krojům počala se věnovati velká pozornost, jak o tom svědčí i vznik t. zv. Pohádkové atd. komise »Slavie« v Praze. К dialektům pak obrácena pozornost zvláště novými proudy grammatickými v Němcích, kde se horlivě počalo studiem řeči živé lidové naproti dosavadnímu směru konstruktivnímu na základě starých památek.

Bartošovi patří bez odporu zásluha, že byl z prvních, kteří pustili se za Šemberou do soustavného studia nářečí moravských a za Sušilem do širokého sbírání písní. V obojím měl Bartoš výborné tyto průkopníky, kteří oba měli velké schopnosti pro svou práci a vždy budou tvořiti základ všech dalších v těch směrech studií. Jako chovanec vídenské university neměl Bartoš hlubokého základu gramatického v češtině, jak se sám přiznával, a proto pracoval také s neobyčejnými obtížemi a velkou opatrností; tím vysvětlujeme si, že když počal skládati Dialektologii, měl jiný plán, než se kterým ji skončil. V jednom u něho však rozhodně jeví se pokrok naproti Šemberovi: poznal, že musí sám procestovati Moravu, z autopsie poznati sklad jazykový, neboť rozdíly zejména hláskoslovné měřiti lze pouze jedním sluchem. Vyložil jsem na jiném místě, že různí lidé různě slyší tutéž hlásku i co do kvality i co do barvy a že ani nejdokonalejší diakrisí nelze slovo tak napsati, aby je dovedl každý vysloviti. Snahy Bartošovy i v tomto směru provázeny byly štěstím.

Na přímluvu Miklosichovu a na základě prací dosud vydaných dostalo