str. 217
dárky milenců a pocházejí až z rozmezí 18. a 19. století. Z prací kovových neobyčejně pěkně působí sbírka křížů hřbitovních ze saského Rudohoří (též dřevěných) vystavených v chodbě vedoucí z vnitra výstavní budovy (která uprostřed má nádherný evangelický kostel) na výstavní vzorný evangelický hřbitov. V oddělení východního Frieslandu je umístěna ve dvou skříních vzácná sbírka stříbrných a zlatých skvostů domácího původu, jevících vliv lidového umění a vkusu.
Pěkný nápad je uskutečněn, třeba dosti chudě, v oddíle saském. Sebrána v jedou kolekci celá štědrovečerní nadílka, doma vyrobená: i jesličky, i loutky horníků, světlá »pyramida« a »rajská zahrada« s domácími zvířátky atd. Rovněž dobrý a vkusný nápad je okenní výzdoba celého oddílu, pořízená z domácích květin v oknech pěstovaných toho kterého kraje. Taková okenní květena našeho lidu by byla jistě nejen ozdobou, ale i dobrým výstavním dředmětem krajinských museí — vyžaduje ovšem stálého opatrování, tím výmluvněji však také svědčí o stálé péči, museu věnované. Kolekce fotografií, dobře udělaných, bohužel není příliš hojná a také ne soustavná.
Porůznu lze nalézti v těsných a přeplněných místnostech i několik zvláštností. Hezounká je na př. kuchyně pro panny z r. 1750 z Gdańska, dokonale a uměle provedená a neobyčejně bohatá. Nevysvětlitelno je, jak se sem dostalo miniaturní znázornění mnichovské říjnové slavnosti (označené jako dětská hračka) nebo řada pomalovaných figurek znázorňujících různé skupiny i židovské. I když béřeme tyto věci za výrobky z pola lidového průmyslu hračkářského, není v nich přece nic umělecky charakteristického.
Sasky oddíl vystavuje také »wendische Ostereier«, nábytek z Lužice, a »vendskou pec«, východní Prusko litevské svícny závěsné — to jsou však asi jediné nesmělé narážky, že pořadatelé sbírky této, probírající lidové umění z nynějšího uceleného Německa od Elsasska až na sever do Šlesviku; na východ do Litvy a na jih do Lužice, byli nuceni vyhýbati se množství materiálu, jenž svědčí výmluvně o jiném lidovém umění než německém v těchto dnes německých zemích. V. Tille.
BIBLIOGRAFIE
V. Zvyky a obyčeje.
a) Všeobecná pojednání.
*Dr. Čeněk Zíbrt, V.vKrolmusa Slovník obyčejů, pověstí, pověr, zábav a slavností
lidu českého. — Český Lid XIV., 138—144; 186-191. *Karel Procházka, Národopisné Rozhledy (Národopisné klasobraní z »Pohorske ves-
nice« od Boženy Němcové). Vlast XXII, str. 190- 191. *Dr. Čeněk Zíbrt, Úřední zápovědi »zlých« obyčejů na Moravě r. 1874. Č.Lid XV., 104. *Frano Ivaniševič, Poljica, Narodili život i običaji. (Pokračování.) Zbornik za nar.
život južnih Slavena X., 11.—111. Običaji svagdašni; kod poslova i rada; pravni
običaji; običaji u druženu s ljudima Godišňi običaji, domači, javni. Porod, že-
nidba, smrt. Zabave. Dječje igre. Igra. Svirka Pjevaúe. *John Alois, Sitte, Brauch und Volksglaube im deutschen Westböhmen. (Beiträge
zur deutschböhmischen Volkskunde, geleitet vom Prof. Dr. A. Hauffen. Hgb.
|
