staří Germáni požívali, o teleti, krávě, beránku, kohoutu, o zajíci a jelenu, kteréžto úlovky zastupovaly oběti užitečnějších zvířat domácích. Figurky těchto zvířat pekou se tedy dle Höflera u Germánů v různých zemích posud jakožto přežitek z pohanského uctívání mrtvých. — Starogermánský kult mrtvých užíval dále velmi rád rozličných kaší. Proto pojídají Germáni posud

0 Vánocích kaše prosné, ovesné, krupné a j. Dle Reinsberga, který vedle Grohmanna jest autorovi v této knize jediným pramenem o nás Češích, uvádí se tu z Jindřichohradecká kaše z krup v mléce vařených s houbami a sušeným ovocem jakožto krmě německá (str. 19), ač je to všude po Čechách známý »kuba«. Spisovatel opírá své tvrzení o starobylosti těchto i jiných obřadných krmí o různé pověrečné obyčeje a zvyky lidové, čímž se kniha stává přehlednou snůškou vánočních a novoročních zvyků germánských. — V dalších kapitolách H. pojednává o vánočním chlebu (Laib, Brot), t. j. o pečivu bochníkového tvaru, připravovaného z lepší mouky a místy opatřeném

1 ovocnými povidly nebo medem, o léčivé moci, jež se mu připisuje a o věštbách (»Opferaugurium«), které se z něho dály. Zde (str. 31) H. jmenuje dle H Usenera (Religionsgeschichtl. Abhandl.) také naši stědrovnici, a to z doby kolem r. 1400, ale klade ji sem, tuším, omylem, neboť sám dí, že byla obdloužná — »langgeformt«. (Na obr. 8. je pletená vánočka — »Strützel« — uvedena z Hor. Rakous, Čech, Saska a Slezska.) Potom se popisují rozličná plochá pečiva, spadající pod pojmy »Zelten« (naše calta), »Fladen« a »Kuchen«, z nichž některé již ve středověku se robily jakožto perníky a vánoční koblihy, které prý rovněž bývaly darem obětním. — Pečiva pletencovitá, jimž kralují naše vánočky, prohlašuje H. za »nur ein das Haaropfer symbolisierendes, beziehungsweise stellvertretendes Zopfgebäck« (str. 40). Co by dle toho byly různé naše housky, pletenky a karásky, jež české hospodyně pekou téměř neděli co neděli, ať nevzpomínáme ani přebohatých forem pečiva hanáckého? Zde patrně (a netoliko zde) autorova obětní theorie zabíhá poněkud daleko. Zmiňuje se dále o pečivu kruhovitém podoby preclíku (— Brezel-bracelette), dokládá se též našich koláčů (prý »urslawisch Koláčů ~ Ring, Kreis« str. 43), připomínaje, že tato pečiva, obvyklá také za jiných příležitostí, kdy se pěstoval kult duší (pouti, svatby a j.), nikterak se nevztahují ke slunci a slunovratu. Tomu čtoucí, snadno uvěří.

Jiná pečiva, jež v různých tvarech v celku se podobají známým žemlím (Stollen, Wecken, Fogazen -~: Pogatschen, což z franc. fogatie, lat. paniš fo-cacius, subcinericius, podpopelnicej autor vykládá jakožto symboly úrodnosti, na základě podobnosti s ženskými plodidly. Úrodnost ta má býti získána přízní uctívaných duchů. Tu uvádí (dle Globu 1900) z české části Slezska štědrovečerní obyčej, kterým se hádá na úrodu pšenice a žita z kousku chleha a vánočky, přivázaného přes noc к noži (str. 50). Obyčej ten je znám všude u Čechů. V další kapitole autor vypočítává a popisuje pečiva lokální. Zde uvádí z Čech: die »Talken«, patrně naše dolky (dle Höflerova popisu vype-kané na sádle*), a z Polabí: »die »Semmel-Babe«, eine festliche Semmelspeise für die slawische Dämonin Baba« (str. 52). Pokud vím, jest u nás žemlovka jídlem městským, už proto, že ve vesnicích málokde je pekař a selky samy žemlí nedělají. Bohyně Bába, v niž věřil n. př. Krolmus, ocitá se tedy v tomto kuchařském Olympu neprávem a nepomohou jí ani bábovky, jichž H. neuvádí. — Jako symboly úrodnosti, tak lid dle Höflera požíval také těstové