podoby daemonů, kterým obětoval. Mimo ty, jež jsem svrchu uvedl, H. uvádí také tak řeč. »Julblock«, shodný se slov. božičem a badnjakem. К tomu podotýká dle Meringera (Indogerm Forschung.), že »die germanischen Julblock-gebräuche den slawischen diesbezüglich so gleichen, dasz die Annahme der Entlehnung aus dem Germanischen notwendig sei« (str. 56). Divno dost, že netvrdí, že také »badnjak« pochází z něm. »Block*. Na str. 61. zmiňuje se o štědrovečerním »zlatem prasatku«, známém v českých (»tschechischen«) a také v durynských městech. Všude prý se tam prodávají v ten čas takové figurky ze dřeva, hlíny nebo z perníku. O Čechách to neplatí. »Zlate« prasátko pak H. vykládá najednou zcela naturalisticky. Kdo se postí, uvidí »das goldene, das heiszt goldgelb gebackene Schweinchen, es wird ihm ein solches später aufgetragen!«

Také svátek sv. Štěpána počítá H, к obyčejům novoročním. Podkovy, které se v ten den pekou, vykládá ze zvyku, že místo celého zvířete obětovala se toliko význačná část, na př. místo jelena parohy, místo koně podkovy. Pečené podkovy jsou tedy symbolem místo obětovaného koně, »podkova sama, která má přinésti štěstí ve stáji, jest jakožto votivní dar v koňských nemocech zastoupením celého koně.« (Str. 73.) Zmiňuji se o tom proto, že v Holečkových Našich vypravuje se o podkovách, jichž jsou plny dveře poutnického chrámku v Lomci, vesměs dárků rolnických poutníku. — Nevelkou řadu pečiv H. vykládá z vlivu církevního, jejž šířily zvláště kláštery. Kniha dospívá důsledku již předem vytčeného: germánské Vánoce jsou vlastně slavností novoroční; mnohá jejich pečiva pocházejí asi z novoroční slavnosti antických Římanů nebo z kultu židovsko-křesfanského, mnohá však převedl německý středověk v nynějšek ze staro-germánské tradice lidové.

Druhá kniha, jak již řečeno, staví se na stanovisko širší jakožto srovnávací studie o velikonočních pečivech vůbec. Také vnitřní uspořádání její jest jiné. Spisovatel totiž postupuje podle jednotlivých dní pašijového týdne až do dnů povelikonočních a popisuje pečiva na ně obvyklá. (Že úplně pomíjí květné neděle, ač uvádí neděli provodnou, nepokládám za správné.) Spis nabyl tím přehlednosti a větší soustavnosti, nic se v něm neopakuje a nic není zbytečného. Tím toto dílo vyniká nad předešlé. Rozhled po literaturách slovanských (pokud jich necitují spisy německé) není o mnoho širší; z naší literatury n. př. mimo prameny dřívější uvádí se jediný Čes. Lid. — O pašijových dnech H. uvažuje jakožto o posledních dnech postních, v nichž však — a to je jistě podivno — objevují se ještě reminiscence masopustní, a pak o dnech, v nichž se zachovávají obyčeje, spojené s jarní setbou. Autor podává nejprve etymologii názvů jednotlivých dní, připojuje к tomu výklad historický a přechází potom к jednotlivým pokrmům а к nim se pojícím obyčejům. O jménu Zeleného čtvrtku se nesprávně domnívá, že »der ,grüne1 Donnerstag spezifisch deutsch, beziehungsweise germanisch ist« (str. 4), a spojuje toto jméno s obyčejem pojídati v pečivu v ten den něco zeleného. (Také v Čechách, jak se pamatuji z Českobrodská, pękali o Velikonocích svítek, do něhož bylo namíšeno lístků z kopřiv a jiných zelin.) Z pověsti známou »sladkou kaši* z Jindřichova Hradce a pučálku uvádí opět jako »Seelenbrei« a dokládá, že »im übrigen Deutschland« kaše v ten den úplné chybí. Opírá se tu o Lipperta, na něhož tedy padá tento křivý údaj, Nedověcný jest hned potom jeho výklad o pečivu medem namazaném (»Honigbrötchen«), o němž na str. 7. připomíná, že je v obyčeji v českých krajích v Čechách, ale liší od něho na str. 11. »Judaswecken = Judasbrezel«, ač