jedno i druhé jsou naše jidášky, které autor jmenuje (str. 19) při Vel. pátku. Pečiva s medem správně pokládá za slovanská; ze slovanského sousedství dostala se také ke Germánům. — Zvláštnosti Vel. pátku vznikly vlivem křesťanství, jak je patrno z kříže, kterými jsou znamenány. Ovšem pak jsou prostředkem, zapuzujícím zlé duchy a škodné daemony vegetační. (Štr. 16.)

Pokud jde o vlastní Velikonoce (Ostern), H. drží se novějších mythologů, kteří, popírajíce úplně existenci jakési bohyně Ostary, pokládají ty svátky za jarní slavnost, která se nevztahovala к žádnému božstvu určitému. Také mazanců nepokládá, jak u nás činil na př. Hanuš, za obraz zářivého slunce jarního, ale klade přílišnou váhu na to, že se pečiva v ten čas (což jindy ne?) potírají žloutkem a že vůbec mnoho vajec к nim se spotřebuje, což prý je význakem jarní doby. Reální výklad by byl asi, že v ten čas slepice zase hojné nesou a pečivo nenatřené že opryskává a je nevzhledné. Jinak Hoflerův výklad o velikonočním vejci jest obsažný a pěkný až na to, že tu ničeho nenacházíme o malování a rýsování vajec u Slovanů, o hrách s nimi spojených, o darování jich atd. — Vypočítávati jednotlivých pečiv, jak je H. popisuje, bylo by zbytečno; zmíním se jen o věcech význačnějších. Na str. 40. H. mluvě o nekvašeném chlebě židovském, klade mu na roven slezský »Topf-Napf- oder Aschkuchen, in Böhmen das mazanec ~ Oster-küchlein«, což ovšem je údaj nesprávný. Zmiňuje li se autor na str. 42 o »ma-zancích velikonočních* z české Moravy, do nichž se dává také maso, mohl si tuto nesprávnost sám uvědomiti. — V odstavci, věnovaném sousedům Germanu, H. jmenuje jen několik pečiv slovanských a žádných románských. Že nezná všech, aneb alespoň hojnějších pečiv našich, nelze se diviti; vždyť jsme sami o sobě ještě příslušné látky nesebrali. — Z pečiv, spodobujících zvířata, jest vlivem církevním nejznámější beránek, pak zajíc, jehož perníkovou figurku v Německu dávají v ten čas kmotři a známí dětem. H. zamítaje tvrzení (šířené na př. Meyerovým lexikem), že zajíc byl zasvěcen bohyni jara Freii, domnívá se, že jest »ranným poslem vegetace*. Nás tyf o německé zvyky mohou zajímati proto, że přispěním cukrářů a moderních lístků gratulačních šíříme je ochotně mezi sebou.

Obě knihy Höflerovy — zvláště pak druhá — mohou býti také nám

příkladem, jak je třeba všímati si každého příspěvku ku poznání lidu,

a zároveň pobídkou, aby v čas bylo zjištěno, co ještě lze zjistiti. Upozorňuji

také, že H. všude přihlíží к tomu, jak lid kterému pokrmu přičítá účinek

léčivý, a že právě z této domnělé léčivosti zpravidla činí důsledky o stáří

a významnosti příslušného obyčeje. Širší výklady, jež tu a tam vložil na př.

o medu, máku, vejcích, o dekoračním křížku nebo srdéčku a j., jsou zcela

*

Bisernice iz belokranjskega narodnega zakłada. I. zvezek. V Adlešičih nabral Ivan Šašelj, župnik. Tisk. Jos. Krajec nasl. v Rudolfovem (Krajina). 1906. Cena 2 K.

Belokrajina jest kraj mezi Chrvatskem a Krajinou; od prvé se odlučuje řekou Kulpou, od poslední horským hřbetem »Gorjanci*. Přirozenými to hranicemi oddělena, uchránila si dosud svéráznost, jež se nám jeví v jazyku, kroji, zvycích a j. V této části Krajiny není — jak autor uvádí — bohaté přírodní krásy jak v horní Krajině, ani zajímavých jeskyň jak ve vnitřní Krajině, za to zajímavostí Belokrajiny jest lid sám zachovalý od vlivů jino-národních. Pro svůj ryzí slovanský ráz, bohaté a různotvárné národní zvyky