str. 240
jest a bude mnohým ještě slovinským umělcům hledaným zdrojem tvůrčí práce. Jazykem svým blíží se Belokrajina Chrvatům — Slovince nazývají Bělokraňci sami »Krajnci« či »Crni Kranjci« — politicky náleží ke Krajině. Pro špatné hmotné poměry se zubožený lid v posledních letech četně stěhuje do Ameriky, jak vidno z úřední statistiky: r. 1880 — 29.880 ob., 1890 — 28.640, 1900 — 26.300, 1905 — 24.000! Stěhování má špatné následky: lid se odnárod-ňuje, cizoty se jímá, svého domácího se vzdává. Bylo na čase, že se tu autor záslužné práce ujal.
Obsah knížky jest velmi zajímavý: obsahuje »narodno blago« a sice pohádky, pověsti, písně a p. jen z jedné vesničky: Adlešič. A že toho materiálu jest tu dost a dost, tomu nejlépe nasvědčuje, že autor má již druhou knížku к tisku připravenu, jejíž materiál sepsal lid sám; bude tím jistě ještě zajímavější.
Sbírka obsahuje I. Pregovori in reki (přísloví) kolem 300 (str. 1 — 16). Zde jest obsažena celá jadrnost a hloubka, rázovitost a plastika ve vyjadřování myšlenek. Může se říci, že Bělokranjec mluví v příslovích. II. Písně, a) »pripovedne« — výpravné — epické (str. 20—95), lyrické (str. 99 až 107), »kolednice (koledy) in božičnice« (vánoční) (str. 111—122), »kres-nice« (písně o sv.-janských ohních zpívané) (str. 125—-129), »zdravice« (str. 133—128), »posmrtnice« (str. 141 —142), »pobozne in moralne« (str. 145—166), »vojaske« (str. 169—173), »razlicne« (str. 177—179). Písně odkrývají nám spanilou a hlubokou duši. V epických písních pozorujeme ráz srbskochrvatských epických písní podle obsahu a formy (5 st. trohej), zvlášť připomínají písně z okolí Varaždina a západního Chrvatska.
V třetí části popisuje autor »vraže, pražne vere, národně obicaje«, kde jsou nejzajímavější »zeleni Juraj« a »Ivanjske pesmi« ; ve čtvrti části »baje-slovne stvari«, v páté »pripovedke in pravljice« (pohádky) a v šesté podán slovníček (str. 241—324). Jest to přebohatá snůška slov, důležitý příspěvek к slovenské dialektologii. Mnoho těch slov ovšem zaznamenáno v Pleteršni-kově slovníku, ale nemálo jest tu ještě nového. Na konci knihy přidán jest výklad neznámých slov z národních písní. J. Adlešič.
*
E. Bethe, Mythzis, Sage, Märchen. Leipzig, Teubner 1905 str. 46. (Sonderabdruck aus den Hessischen Blättern für Volkskunde Bd. IV.)
Tyto tři pojmy »baje«, »povest«, »pohadka« jsou věku mladého, nabyly zvláštního významu celkem před stoletím a začaly se rozlišovati: »báje« = pověst o bytostech božských, »povest« ~ povídka o určitých osobnostech neb místech, »pohadka« ~ volné dítky bujné obrazotvornosti. Spis. chce ve svém spisku přesněji vymeziti, v jakém poměru vespolném jsou tyto různé odrůdy povídkové. Vytýká, jak právě pohádka vlivem Grimmovým a později Benfeyovým se ostře odlučovala ve zvláštní formu povídkovou, kdežto v pojímání »báje« (mythu) a »povesti« nejevil se žádný obrat ani vývoj. Pohádka jest ovšem pojem velice široký, obsahuje jako povídku fantastickou (»bachorku«) taktéž legendy (o Kristu, o svatých, o čertovi), dále povídky různého druhu, které nikterak nepřekročují meze skutečnosti a možnosti, spis. počítá sem i bajky zvířecí. Definuje pak spis. celkem »pohádku* takto: pohádka jest výběr z velkého mezinárodního bohatství pěkných povídek, jež se staly všeobecným majetkem národů, výběr učiněný od jistého celku národního podle jeho chuti, upravený dle jeho podstaty; vybraný, jelikož názorně představují v typické čistotě obecně lidské vlastnosti a vášně, slabost
