a sílu, zkušenosti a moudrost životní, aneb, jelikož nepodávají nic více než zábavu, nic jiného nevypravují, než co potěšuje a co se líbí . . . Souhlasí pak s br. Grimmy, že valná většina pohádek charakterisuje se, že není vázána na určitá místa, na určité osobnosti, že se vymyká všemu individualiso-vání Jest bez domova a poletuje vzduchem jako babí léto . . . což ovšem jest tak málo pravdivé, jak jiné podobné rčení, že jest jako semeno roznášené větrem . . .

Pověst liší se právě tím od pohádky, že jest vázána na místo, osoby neb obyčeje, a tím také na určitou dobu. Než spis. přes tento od Grimmů stanovený rozdíl mezi pověstí a pohádkou poukazuje na úzké spojení obou, a toto poznání jest vysoce důležité pro náležité ocenění podstaty a vývoje pověsti. Spis. uvádí příklady, jak se stará pohádka připjala к určitému místu, spojila s určitou osobností, a tak podle běžné definice se stala »pověstí*, ukazuje tedy, jak nelze oddělovati pověst od pohádky. Probírá dále poměr mezi pověstí a historií a ovšem snadně dovozuje, že hranice mezi nimi nejsou ani dnes vymezeny, naopak že stále splývají i nejnovější historie s pověstí, že to není »historie«, co si lid vypravuje o své minulosti než historická povídka stěhující se od jedněch к druhým. »Starý Fritz a ostatní ničím se neliší od Kroisa a Kyra a Ariona — leda že při dnešním vzdělání se jim zrovna nenavěšují rysy fantastické ...» Přerod historických údajů v historickou povídku a této v historickou pověst illustruje spis. různými příklady jak Alexandreidou, pověstí o vévodovi Arnoštu Švábském. Ukazuje pak, jak pověst a historická povídka, třebas se přečasto stýkají s pohádkou, rovnají se jí v leckterých rysech, přece se vyznačují hlubokým rozdílem: povídka vypravuje se к vůli sobě samé, pověst vzniká na základě historické události, kolem jistého reka; tento zájem šíří slávu jeho, ozdobuje pověst, sbírá kolem reka vše velké, krásné a hrozné, a tvoří takto pověst. Toto přetváření a vytváření historické osobnosti a jejich osudů vede krok za krok к zatemňování těchto událostí a osobností, které vzbudily účastenství tou měrou, že se počala pověst tvořiti. Druhý obraz jest ohrožován: jednak vlivem pohádek na mnoze fantastických, jednak vytvářením individuálního reka v ideal re-kovný. Rek sám i všecky osobnosti zúčastněné v onom historickém ději zevšeobecňují v typy. Tak se připodobňuje znenáhla pověst pohádce, i v tom, že se udržuje konečně nikoliv pro reka, zapomenutého přece, třebas jméno jeho žije dále, než pro pěknou povídku samou. Tak jsou pověst a pohádka v stálém vzájemném styku. Tak konečně spis. definuje: pověst jest básnicky vytvářené lidové podání o lidech a událostech, vyvolavších zájem národa. Starý názor, že pověst a pohádka jsou pokleslé mythy, jest nesprávný, ovšem jest nepochybné, že jsou pověsti i pohádky, které zachovaly někdejší mythy o bojích mezi bohy a o světě, záhrobném. Spis. žádá, aby pečlivým srovnáváním se odlišovaly od bohatýrských pověstí, jakož též od pověstí mythických všecky nánosné prvky pohádkovité, a tak se odkrylo jádro mythu. Tak ku příkladu analyse pověsti o Perseovi ukazuje, že zůstane jako její mythické jádro jeho boj s Gorgonami a přemožení Medusy. Praví několik slov o vzniku mythu, jakož také o vzniku náboženství. Náboženství nemá pouze jeden kořen. Fetišism, kult mrtvých, oživení přírody mají stejné právo. Mythické představy o zjevech přírodních, o oživení neživotného, o cestě do onoho světa skrze smrt do života věčného, které jsou v mythu nuzně vyvinuty, rozkvetly znamenitě v bohatýrské pověsti a v pohádce. A mythické představy shledává dosti hojné v pohádkách: čarovný kůň (»tátoš«) jest kůň bouře; domnívá se též, že boj s drakem má původ v mythickém vyobrazení