str. 242
zjevu přírodního, tak též čapka nevidimka. Spis. se místy také dotekl otázky o tvůrcích pověstí a pohádek, myslí, že jimi byly určité vynikající individuality básnickým darem nadané. Ale hlouběji se do této otázky nepustil. Mnohé pěkné a závažné, třebas ne všude původní myšlenky vyložil spis. v malé té brožurce, myšlenky, o kterých bych si přál, aby zapadly též u nás v úrodnou půdu a naváděly к důkladnějšímu promýšlení těchto problémů, j.p.a.
*
H. H. Трубицынъ, О принцитъ »согласовать« при изученги народной поэзги. Рус. Филолог. ВЬстннкъ LIV., 361 — 387.
Jest to nevelký rozsahem svým článek o methodologii studia lidové poesie, ale zajímavý jednak kritikou různých dosavadních »škol«, jednak tím, že dává zároveň jaksi přehled vývoje této vědy v Rusku, kritický přehled názorů předních ruských badatelů lidových tradic.
Celkem krátce jest odbyta škola »mythologická«, za to důkladněji zabýval se spis. se školou »přejímání«, migrační, benfeyovskou. Uznává sice veliké její zásluhy, ale vykládá obšírně její »nebezpečné stránky«. Především poukazuje na to, že srovnávací materiál jest kvantitativně neurčitý. Žádný učenec prý není při svém studiu jistého plodu lidové poesie přesvědčen, že se nenajdou analogie podobné zkoumanému právě výtvoru lidové poesie v zcela jiném kraji; úplnosti v srovnávaném materiale velmi zřídka možno dosahovati již proto, že třeba pro takovou práci býti opravdu polyglottou, a těch jest velmi málo — podle vědomí p. Trubicynova jsou prý jen asi 2 — 3 učenci v Rusku, o nichž možno vydávati takové svědectví. Ale též kvalitativně jest srovnávací materiál neurčitý Málo má tu učenec pevného, oč by se mohl opírati při svém zkoumání, naopak mnoho nahodilého : nově nalezený sujet může zbořiti pevnou dosud hypothesu atd. Proto tito učenci často dávají různé »opravy«, »doplňky«, dokonce se i zříkají dřívějších mínění. Proto musí býti učenec krajně opatrným ve svých vývodech, podrobovati srovnávané texty přísné kritice jak v jich formálním taktéž i idejovém obsahu, nesmí se obmezovati na pouhé mechanické sestavování, cituje Veselovského výrok »shoda mythických, epických, konečně pohádkových schemat neukazuje, nutně na genetickou spojitost«, třeba ještě vykládati možnost přejímání; věc nezáleží v tom, že jisté kulturní elementy mohly býti odjinud přejaty, než v tom, jaké vnitřní podmínky připravily — mysl je přijímatí. To jsou theoretické požadavky, ale v praktice pozoruje se něco úplně jiného, praví spis. Velký úspěch mistra této školy přivábil mnoho slabších badatelů, škola přejímání stala se málem módní. Ale nedostatečná průprava, slabá methodičnost toho množství ňapodobovatelů mistrů školy nedokazuje přece, že by škola sama, že by učení její nemělo aneb nemohlo míti výsledků. Ba spis. sám přiznává velké jeho zásluhy. Praví, že tu jest tatáž subjektivnost, kterouž trpěli mythologové, pro kterouž právě učenci jiného tábora poněkud ironicky se chovají k pracím takých badatelů, t. j. pouze oněch slabých stoupenců školy, čili celé školy vůbec?
Spis. sám vykládá upřímně, že málo kdy jest uspokojen vývodem, dosaženým touto methodou, i když vývod při tom spočívá na podkladě výborné doktríny. Jemu zdá se, že jest tu pravda jen napolo odkryta, aspoň otázka »proč tak, a ne jinak« nenalézá tu uspokojivé odpovědi. Spis. se ovšem ne-táže »může-li vždy se této methody použiti?*, ale může se, praví, tázati »nelze-li někdy se obejiti bez ní?«, a dále »není-li možno, tož může-li mně odhaliti všecku pravdu ?« Pouhým srovnáváním nelze dosíci pravdy, a jestli
