i práce učenců školy »přejímání« se často jí přibližují, a přibližují se jí často, uznává spis, to proto, že při analysi se utíkají o pomoc jiných method. Tato srovnávací methoda nemůže sama pro sebe existovati ve vědě, ba vedle methody čistě historické jeví se sekundární, druhořadnou. Hlavní, přední úloha připadá podle přesvědčení spisovatelova theorii »vzniku« (»возникноветя«). Vznik toho onoho sujetu předpokládá se tu na půdě domácí, a úsilí učenců této školy směřují k tomu, aby se odkryly příčiny a podmínky toho vznikání.

Ale p. Trubicyn nezatajuje si, že postavení stoupenců této školy ještě obtížnější je než postavení stoupenců methody srovnávací, neboť mají ještě méně opor. Přiznává, že tuzemský kolorit písně se ztrácel na jejím putování z jednoho kraje do druhého, přebarvoval se novými aneb všeobecnými obrazy, ale přece došly nás některé zlomky v zápisech, a dle těchto možno hádat i (гадать) přibližně o místě vzniku sujetu. Ačkoliv tedy má theorie »vzniku« nároky na přední místo před theorií přejímání, nepřipisuje jejím výsledkům zvláštní pevnost a určitost, aspoň nikoliv značnější než výsledkům theorie přejímání. Ovšem vyznává spis., že výsledky, dosažené methodou historickou, jsou neméně úctyhoday než výsledky dosažené methodou srovnávací. Lidová poesie ruská jest dle jeho mínění s historické strany téměř prozkoumána. P. Trubicyn jest také tak dalece objektivní, že uznává jiné ještě temné stránky methody historické: nedostatek srovnávacího kriteria činí vývody učenců postupujících dle této methody jednostrannými. A poukázal-Ii dříve na slabé epigony "mistrů školy přejímání, methody srovnávací, nezapírá, že také škola »samovzniku«, škola historická měla stoupence velmi slabé, a jednostranností dopouštěli se i vynikající badatelé epické poesie ruské, nejenom Kvašnín-Samarin aneb Ilovajskij, jichž výklady naprosto již zapadly do posledních stránek dějin naší vědy. Zcela správně dovozuje spisovatel, že nelze bezpečně operovati ani historickými jmény ani zeměpisnou momenklaturou při stanovení vzniku jisté látky. Poukazuje na kriterium, na které byl při těchto studiích obrácen náležitý zřetel, totiž na nápěv a rozměr veršový. Tak dokazovala se úzká souvislost běloruských písní s maloruskými, závislost první na poetické tvorbě malo-ruského lidu.

Několiv slov konečně věnováno ještě významu studia lidové poesie se strany psychologické a charakterisovány tu hlavně práce Potebňovy a zvláště Alexandra Veselovského o vzniku stilu; citují se i výroky posledního učence, který jest stejnou měrou i historikem i srovnavatelem i psychologem ve svých studiích o lidových tradicích, že pozorování nad vývojem stilu, historie epitheta, historie palilogie poslouží chronologii poetické tvorbě tam, kde by jiná kriteria se ukázala býti nedostatečnými aneb dala výsledky pochybné. Studium morfologie textů vede k stanovení vrstev lidových, ve kterých se jisté písně tvořily, které byly nositeli poetických tradic. Jím se také stanoví poměr mezi domácími a odjinud převzatými látkami, charakterisuje se život, látky v dalším jeho životě od té chvíle, co vznikla aneb co byla zanesena co právě nemohou charakterisovati jiné methody vědecké.

P. Trubicyn dospívá konečně k názoru jedině zajisté správnému, že pouze souhrnem všech těchto method, užíváním každé na případném místě náležitou měrou možno v studiu lidových tradic dosíci bezpečných výsledků.

Poměru různých těch method vědeckých, jichž se přidržovali ruští učenci při studiu ruských tradic lidových, k vývoji této vědy na západě spis, se blíže nedotknul. O různých theoriích vyslovených západními učenci nepro-