slabičná slova sdružuje po párech ve stopy, neb je spojuje s trojslabičnými ve dvojstopý aneb konečně připojuje trojslabičné slovo k trojslabičnému v jednotu tří stop. Příklady na toto sdružování lichoslabičných slov ve stopy, dvojstopý a troj stopy vidíme zřetelně na příklad při písni Rubáš (E. 525):

Kromě toho spojuje básník, ač jen zřídka, jednoslabičné slovo ve zdvihu se dvojslabičným slovem a to tak, že jednoslabičné klade před dvojslabičné, za něž pak postaví buď jednoslabičné neb trojslabičné slovo. Zachází tedy básník se skupinou jednoslabičného slova ve zdvihu a slova dvojslabičného tak, jako se tříslabičným slovem, a klade za ní buď jednoslabičné neb trojslabičné slovo. V prvním případě utvoří tak dvojstopú a ve druhém trojstopu. Na př.

Jak patrno, básník podkládá taktům slova sudoslabičná neb skupiny slov lichoslabičných, jež spojuje v celky sudoslabičné. Časem sloučí slovo jednoslabičné s dvojslabičným ve skupinu tříslabičnou, již pak doplní slovem jednoslabičným neb trojslabičným ve dvojstopú neb trojstopu.

Ż toho, co řečeno, vysvítá, že ředidlem při stavbě veršů trochejských jest rytmus hudební a nikoli prízvuk; s přízvukem mluvy shodují se verše ty jen potud, pokud to se způsobem, jak se verše tvoří, srovnati lze. Čtyřslabičná, ovšem ne valně četná, slova skoro vesměs zachovávají prízvuk na první slabice, a to i tehdy, když jednoslabičná předložka ve mluvě prízvučná předchází, jež tím ovšem prízvuk ztrácí. Slova dvojslabičná rovněž velkou většinou přízvuk zachovávají na první slabice; jen zřídka strhuje přízvuk jejich na sebe jednoslabičné slovo bez ohledu na to, je-li to předložka jednoslabičná neb nějaké jiné slovo. Slova jednoslabičná dle potřeby, předložky nevyjímaje, jsou ve zdvihu neb v kladu, slova pak tříslabičná valnou většinou mívají zdvih na slabice druhé, menšinou jen na slabice první. Velmi řídká slova pětislabičná chovají se rytmicky tak jako tříslabičná a konečně šesti-slabičná jako čtyřslabičná.

Jak viděti, působí na rytmus textů předně povaha taktů, zde dvoj-notových, pak počet slabik jednotlivých slov, jmenovitě ta okolnost, je-li slovo sudoslabičné neb lichoslabičné a konečně také při slovech dvojslabičných též poloha. Slova dvojslabičná přešinují zdvih na druhou slabiku, jen následují-li po jednoslabičných.

Jest otázka, nepokladají-li básníci lidoví někdy slova jednoslabičná se slovy, к nimž náležejí, za slovo jedno. Nejvíce se to podobá při předložkách jednoslabičných, a to proto, že v obecné mluvě předložky tyto skutečně splývají v syntaktický celek se slovy, ke kterýmž náležejí. Při verších lidových