ví zase Růžička zcela určitě, co byl a jaký byl na př. Perun: „Perun, sám jsa vtělenou pravdou, byl ochráncem spravedlnosti. Byl pánem svatého ohně, počasí, zemědělství a vší úrody, byl věkožizný, vševidoucí a vševědoucí" (str. 14.) a podobně u bohů jiných. Teprve z knihy Růžičkovy nabyl jsem správného ponětí o koledě, kterou jsem také kdysi říkával: „Koleda koleda dědku, vem na bábu štětku!", neboť ona „potvrzuje nejužší svazek mezi dvojicí božstev Děd a Bába". „Co as chce tím říci?" ptá se Růžička. A hned odpovídá: „Dědek má vzíti štětku na Bábu. Štětkou se bílí, má tudíž Bábu obíliti. Jinými slovy, má ji pokryti sněhem к době povánoční.... Bába s Dědkem v zimě vládnou." (35.)

Jak se samo sebou rozumí, nejsou p. Růžičkovi hlavním pramenem staré zprávy historické; z těch by podobnou bohatou mythologii nemohl sestaví ti. Proto hlavně přihlíží k tomu, co pověděl Hájek, Długosz, Masch, Sponholz, Narbutt a Kollár. Jeho také otázka věrohodnosti pramenů netíží, poněvadž mu je vše stejně pravé a věrohodné a ovšem RK, RZ a mythologické glossy v Mater Verborum nejvěrohodnější. Ze by mohly býti pruvické modly novými padělky, nebo aspoň že o tom mnozí v tom smyslu psali, to proň neexistuje; jemu stačí, tak jak jsou, pochybností nezná. Jak by mohl také podati nový krásný výklad jména boha zv. u Thietmara (VI. 23) Zuara-sici emendací ve Lvarasic t. j. lvokníže (58, 63), kdyby nebylo prilvické sošky Radegasta se lví hlavou?

Nejskvělejší stránka knihy je však bez odporu filologická, jako statně již z několika uvedených ukázek vidno. Nad čím by jiný filolog ostýchavě krčil rameny, to p. Růžičkovi nedělá žádných obtíží, a tím se stalo, že dochází к výsledkům, uchvacujícím svou originalitou a krásou. Na př.! Na str. 14 vykládá, že stsl. grom je složeno ze dvou částí, z předložky g a. z rom. Rom je jméno božstva, ,,g, go jako předložka značí božské vtělení na zemi toho, koho předchází." Stejně vykládá na str. 71 význam obdobné předložky ko ve slově Koleda, jež značí „vtělení, sestoupení Lady na zemi". Jméno božství Podaga, doložené Helmoldem, nečiní Růžičkovi obtíží, neboť se skládá ze „součástek Po a Daga. Po znamená božskou povýšenost, daga je výraz pro duhu" (80). „Pytlíčku dyndej" poroučí Honza čarovnému sáčku v jedné naší pohádce. Podle p. Růžičky „Dyndej, dyndať je další tvar pro dávati" a „v této formě" dí, „odhalíme Daždboga nebo Dánce", boha dárce (95). Náš Petřín zdá se určitě souviseti se Perunem (30), tanec s bohern Dan-cem (94), bulh. bojlad s bohyní Ladou (74), jméno Baltického moře je „od toho, že baltá t. j. ustavičně se vlní" (214), jméno Krkonoše vzniklo z Chrebet „zmenšením" v Chrbonoše a pak „další proměnou v Krbonoše, z nichž Krkonoše záměnou b v k se proměnily" (215), atd. Vrcholem filologické bystrosti je na str. 96 objev, že mnohým smutně známý název „podagry" vznikl ze jména božství Podaga, a poněvadž se nemoc nazývá též „dnou", že je v tom „konečný důkaz příbuznosti" Podagy s božstvím Danec a Dana. Atd.

Uvážíme-li všechny tyto znamenité výsledky a vlastnosti knihy p. Růžičkovy a dále ještě ochotu, s kterou vyšel vstříc obecně cítěné potřebě a touze po novém vydání RK a RZ, — na konci knihy jsou obě tyto památky celé znovu vydány, —pak nemůže býti pochyby, do jaké míry česká literatura musí býti vděčna p. Růžičkovi za jeho „Slovanské bájesloví". —Ale aby snad přece nevznikl omyl, shrnuji úsudek svůj v závěr: kniha p. Růžičkova je přes pěkný zevnějšek a nadšený sloh bezcenná.

Proti knize Růžičkově neobyčejně mile působí populární knížka Machalova. Po mém soudu už jeho „Nákres slov. bájesloví" vyšlý v Praze roku