O. Schräder (Indog. Forschungen XVII, str. 32) dosud se drží, že německá slova jsou přejata ze slovanštiny (Arling na př. ze slovinského rolnik, srbo-chorv. raonik), a má všecka tuto uvedená slova za zděděná z dob prajazy-kových. Věc okamžitě rozhodnou ti je nesnadno.

Meringer, jenž v germánštině spatřuje hojnost domácích názvů pluhu, zvláště slovo Pflug (staroseverské plógr atd.) pokládá za ryze germánské, značící pravděpodobně také vynález germánský. Od Germánů přejali plugb svůj Slované i ostatní národové, u nichž podobný název se vyškytá, totiž Litevci, Romani, Albánci. Meringer obnovil tím jistý výklad dříve běžný a postavil se zejména také proti názoru, že pluh vyznačený koly byl vynálezem Gallů v Rhaetii, od nichž pak přecházel jinam, mezi j iným ke Germánům a odtud к Slovanům. Tak věc dosud pojímá Schräder i jiní.

I tato sporná otázka jest nesmírně těžká, kdybychom ji chtěli apodikticky rozřešiti. Dlužno sic uznati, že Meringer ujal se celého problému nad míru horlivě i obratně a že pro původní dva jím předpokládané, ale nikde n e-doložené základní významy germánského slovesa plegan, totiž pro „orati" a „musit orati" uvedl dle možnosti i přesvědčivé parallely; přes to bych opakoval po něm dotaz к romanistům, zdali také oni budou moci bez újmy svým vlastním etymologiím přisvědčiti k nové thesi Meringerově. Tato zatímní reserva nemůže nám arciť brániti, abychom slovanské slovo plugz dle osvědčených pravidel hláskoslovných (z *boko vzniklo buky, z *Ddnavi slovanské Dunatb, Dunaj) nepovažovali za přejaté slovo cizí, povstalé z germánského pldg-. O této výpůjčce slovanské, která netýkala se jistě jen jména, nýbrž i nové věci, nelze vážnému jazykozpytci vůbec pochybovati.

Jinak má se věc při poměru staroněmeckého slova grindel „Riegel" (novohornoněm. dialekticky také „Pflugbalken") k jihoslovanskému gredelj, ruskému grjadih „Pflugschar". Proti Brůcknerovi a Schraderovi Meringer přidává se к náhledu Miklosichovu a Hirtovu, že grindil může býti zcela dobře pravým slovem germánským a že při nej menším věc jest pochybná.

Ještě méně shody najdeme mezi jazykozpytci strany poměru mezi všeslovanským „socha" a hornoněmeckým „Zoche". Slovanské „socha" znamená v staré cirk. slovanštině „dřevo, zahrocený kůl" (osositi = zbaviti větví), v ruštině a polštině „Hakenpflug", v slovinštině a srbštině „Gabelholz", v horní lužičtině „kůl" a v češtině „Gabelstange, Sterz beim Pfluge; Statue, Figur" (vedle toho sochor i u Lužičanů „Brechstange"). Kromě německého názvu Zoche (pluh bez koleček) a bavorského Zoch, Zochen „Knüttel, Bengel" jest pak ještě celá skupina názvů keltsko-románských (na př. francouzské soc „Pflugschar"), mimo to proniklo slovo to až к Rekům (středořecky zCóxos)- Meringer považuje za základní význam slovanských slov „kůl, otesaný kmen" a proti jiným badatelům, kteří slovanské slovo snažili se odvoditi z kořene indoevropského, pokládá slovanské „socha" ne zá domácí, nýbrž za přejaté slovo germánské, které ovšem u většiny Germánů zatlačeno bylo názvy a věcmi Arl a Pflug. Avšak hlásková podoba slova germánského, jež Meringer jest nucen pouze kon-struovati: *sacha „ostrý nástroj", daleko přece se rozchází se živoucím Zoche: proto již v nej novějším příspěvku svém připouští beze všeho to, že Zoche — ač prý původu germánského — bylo v té nynější podobě Němci převzato od Slovanů zase zpět. A ještě jeden svůj dřívější výklad odvolává nyní, totiž ten, že vytčené nahoře bavorské Zoch, Zochen („klacek") by vůbec nesouviselo s názvem pluhu Zoche: také ono slovo, jsouc téhož germánského původu jako Zoche, bylo prý к Němcům zpět zavedeno se strany slovanské.

Souhlasím s Meringerem úplně v tom, jestliže v „Indog. Forschungen"